Tato konverzace nedávno zazněla v jedné rodině a v různých podobách je v ní slyšet už řadu let. Aktéři: Pětasedmdesátiletá Anna a její pětapadesátiletá dcera Kateřina.
„Mami, pojedeš s námi na týden na chatu?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Nechci být na obtíž.“
„Kdybys byla na obtíž, tak ti nevolám. Přijedou vnučky, budeme tam všichni poslední týden v červenci, tak jsme si říkali, že bychom tam mohli pobýt společně.“
„Nevím, jak mi bude.“
„To nevíme nikdo, jak nám bude. Když ti nebude dobře, tak prostě nepojedeš nebo to nějak vyřešíme.“
„Loni jste byli naštvaní, když jste mě vezli do nemocnice.“
„Nebyli jsme naštvaní, vylekala jsi nás. No prostě ti nebylo dobře, ale to se může stát komukoli.“
„Ne, já vám nebudu komplikovat dovolenou.“
„Jak chceš. A nechystáš se někam? Jsi pořád doma… Chodíš aspoň někam se známými?“
„V mém věku známí ubývají. Žádné nemám.“
„No vidíš, tak proto bys neměla pořád být sama. Tak já ještě zavolám a domluvíme to, jo?“
„No, když ti vybude čas na to, abys zavolala, tak to zkus. Ale nemusíš tím ztrácet čas.“
Vyvolat pocit, že neděláme dostatek pro blaho toho druhého. To je zpravidla to, oč citovým vyděračům běží. Umějí mistrně volit slova tak, že člověk získá pocit, že je selhává ve všech směrech a je jedno, jestli je citovým vyděračem partner, dítě, vnouče, rodič, prarodič, jakýkoli příbuzný nebo třeba kolega či šéf v práci.
Citové vydírání jako termín zpopularizovala psychoterapeutka Susan Forwardová, která na toto téma napsala několik knih. Charakterizuje ho slovy: „Strach, povinnost, závazek a vina jsou transakční dynamikou ve hře mezi kontrolujícím a kontrolovaným. Pochopení této dynamiky je nutné pro každého, kdo se snaží z kontrolujícího se chování jiné osoby vymanit.“
V podstatě se tedy člověk, který má ve své blízkosti citového vyděrače, stává něčím jako rukojmím. Někteří vyděrači totiž svou snahu prosazovat své názory a ovládat své okolí dotáhnou tak daleko, že ve svých blízkých vyvolávají neustálý pocit viny, selhání, nejistoty. Když se něco takového objevuje ve vztahu muž a žena, okolí to zpravidla hodnotí tak, že vyděrač je něco jako tyran a zní věty: „rozveď se, nenechej si to líbit.“
Nejobtížnější řešitelné formy citového vydírání jsou však ty, které rozehrávají lidé vyššího věku. Protože o staré paní si málokdo dovolí říct: „vykašli se na ni, nevšímej si ji, nenechej si to líbit.“
Pokud takový citový vyděrač v seniorském věku najde vhodnou oběť mezi takzvaně slušnými lidmi, je to to nejlepší, co může citového vyděrače potkat. Slušný člověk ho totiž nepošle do háje. Naopak, říká si: „Kdo ví, jaký budu já, až zestárnu. No jo, má to těžké. Je stará, tudíž s ní musím mít trpělivost.“
Tady je vyprávění jednašedesátileté Lenky, která má osmdesátiletou sousedku, která před časem ovdověla. „Znám tu paní od dětství, máme chaty vedle sebe. Vždycky byla generálka a proto se se svými dětmi stýká minimálně. Prostě už toho jejího sekýrování měly dost. Ne, že by se na ni vykašlaly, to ne. Posílají jí peníze na údržbu chaty, občas tam jezdí, když byla nemocná, staraly se o ni. Jenže ona na ně pořád nadává. Neustále mi vypráví, jak jsou nemožné, přitom to jsou normální, slušní lidé. Když ovdověla, rozhodla se, že svou pozornost zaměří a mě. Neustále mi přes plot vypráví, že se na ni všichni vykašlali. Klidně řekne: Zítra potřebuju ke kadeřníkovi, zavezeš mě? Nebo nedávno ohlásila, že v supermarketu mají slevy, ať ji tam odvezu. Zpočátku jsem to párkrát udělala, ale ona to bere jako samozřejmost. Manžel je naštvaný a říká, že kdyby potřebovala cokoli nutného, samozřejmě ji pomůžeme. Ale přece ji nebude vozit po kadeřnictví a po slevách, kdykoli ona zavelí. Když jsme jí jednou řekli, že se nám to nehodí, odpověděla: No jasně, už se na mě chcete vykašlat i vy. Chápu, proč byste se měli zajímat o starou opuštěnou bábu.“
Na jedné straně je jasné, že by Lenka měla kontakt se sousedkou omezit. Na straně druhé jí je jí líto. „Přece jen je to stará, osamělá dáma. Říkám si, kdo ví, jaká budu za pár let já,“ podotýká.
Psychologové zpravidla v souvislosti s citovým vydíráním radí, aby se jeho oběti rozhodně neobviňovaly, že něco dělají špatně. Nejhorší je získat dojem, že skutečně selhávají, že citový vyděrač má pravdu. To je přesně to, o co mu jde. Vyvolat v okolí lítost, pochybnosti, stát se středobodem světa.
Pro slabší jedince, kteří mají sklony k pochybnostem sami o sobě, je setkání s citovým vyděračem velkou zkouškou. Pokud z ní však chtějí vyjít ve zdraví, musejí se naučit citové vyděrače rozpoznat a neskočit jim na jejich hru. A je úplně jedno, jestli se jako citová vyděračka chová sedmnáctiletá slečna ke svému partnerovi nebo osmdesátiletá dáma ke svým dětem a vnoučatům.
