Tato zvláštní metafora znamená kupodivu maturitu. Je to zřejmě specialita plzeňská, neboť jsem to nikde jinde, ani v žádné literatuře, neobjevil. Ten druhý a daleko běžnější místní výraz pro označení maturity jsou podle dr. Klimeše jatky. Faktem je, že když jsem před šedesáti lety kráčel do dveří učebny, kde zasedala maturitní komise, měl jsem stejně pocit vola, kráčejícího na svou porážku. Když se ale zamyslím nad tou první slangovou verzí, musím uznat, že má svou vnitřní logiku. Bezbranný vůl, jdoucí na svou porážku, se najednou úspěšně ocitá za tou pomyslnou hranicí, oddělující jeho dětství od počínající dospělosti. Ocitá se za určitou rozumovou hranicí, která mu otevírá bránu do světa. Ne nadarmo se maturitě říká zkouška dospělosti.
Když se v kralupském gymnáziu blížil onen významný okamžik, i ti největší flákači, mezi které jsem bohužel také patřil, si začali konečně uvědomovat, že jim právě teď jde o jejich budoucnost. Jak přežít svaťák, jak nacpat za týden do hlavy všechno, co jsme za tři roky jen odflákli? Musím se přiznat, že náhle nabyté vědomí odpovědnosti mne donutilo začít přemýšlet úplně jinak.
V osm ráno jsem vycházel z Památníku směrem k hospodě pod zámkem. Nikoli ovšem na pivo. Tam už čekala spolužačka Jana, dcera hospodského Janáče, která na tom byla s učením podobně jako já, a oba jsme se vydali podle Vltavy asi kilometr po Dvořákově stezce směrem na Kralupy. U tunelů, kde byly dvě stařičké, omlácené lavičky, byla konečná. Každý jsme obsadili jednu a za zvuků nedalekého žabího skřehotání jsme se pokoušeli co nejlépe strávit maturitní otázky. Ta naše zvláštní předmaturitní koexistence byla jednoznačně účelová. Nebylo v tom nic intimního. Když jsme nabrali dostatek vědomostí, tak jsme se vzájemně zkoušeli. Fungovalo to perfektně.
Když jsem potom seděl před maturitní zkušební komisí, bylo mi sice ouzko, ale s údivem jsem pozoroval, jak třídní Čáňa, náš tříletý češtinářský postrach, má ruku před ústy a skoro nepozorovatelně napovídá. Poté, co mírně propocen, jsem vyšel vítězně ze dveří, Jana z hospody se mi pověsila na krk a dala mi pusu.
„Bez tebe bych to asi neudělala.“
„Nápodobně,“ odvětil jsem. „Já bych to zase asi neudělal bez tebe. Takže jsme si kvit.“
Janička z hospody tu svou první životní hranici úspěšně překročila a rok po maturitě vítězně vkročila do života manželského. Zdolávat další životní hranice jí však osud nedopřál. Krátce po své svatbě havarovala i se svým manželem na motorce. On havárii přežil, Jana bohužel ne. Poprvé jsem se ocitl tváří v tvář smrti někoho mi blízkého. Přesto, že jsme byli pouze spolužáci a kromě školy jsme se nijak nestýkali, nesl jsem její smrt velmi těžce.
FOTO: archiv Jana Zelenky
