„Relevantními, mezinárodně srovnatelnými ukazateli bylo doloženo, že zdravotní gramotnost v České republice je nízká. Varovným příznakem je malý zájem o zdraví a nedostačující osobní odpovědnost za své vlastní zdraví,“ argumentují autoři publikace Zdraví 2020.
Odpovědnost za vlastní zdraví má několik rovin. V první řadě je třeba dodržovat zdravý životní styl. Zřejmě každý má povědomí, jak žít zdravě, čemu se vyhýbat, co naopak vyhledávat. A opravdu nestačí nakoupit si různé vitamíny a bylinkové čaje. To nikoho nespasí. Každý by měl správně jíst, přiměřeně se hýbat, relaxovat a dostatečně a kvalitně spát, nekouřit, nepropadnout alkoholu a drogám.
Zásady zdravého životního stylu je třeba uplatňovat již od dětství. Starší generace tedy může a měla by pozitivně působit na vnoučata i další děti v okolí.
Této základní úrovni, kterou by měl mít každý zažitou, se říká primární prevence. Jejím cílem je prostě onemocnění zabránit.
To se však vždy nedaří, a pak nastupuje prevence sekundární, která usiluje o předcházení následkům již vzniklé nemoci – včasnou diagnózou a včasnou adekvátní terapií. Nastupují tedy screeningové programy, preventivní prohlídky, dispenzární péče (tj. pravidelný lékařský dohled nad pacientem trpícím určitou chorobou – diabetem, TBC, nádorem aj.).
Především díky pravidelným prohlídkám mohou lékaři včas podchytit rozvíjející se nemoc a předejít tak komplikacím devastujícím náš organismus.
Do této úrovně patří také preventivní programy zdravotních pojišťoven, které nabízejí příspěvky na nehrazená očkování, odvykání kouření, vyšetření kožních znamének, preventivní onkologickou prohlídku, pohybové i další aktivity.
Poslední vrstvou je terciární prevence, jež se snaží obnovit ztracené a omezené funkce organismu. Jejím cílem je rovněž omezit či zastavit progresi onemocnění, zabránit opakování klinických příhod a zabránit vzniku postižení nebo ztráty soběstačnosti. Zaměřuje se tedy na pacienty v rozvinutém stádiu onemocnění.
Do náplně terciární prevence spadá léčba a rehabilitace se snahou navrátit pacienta do stavu před vypuknutím onemocnění, a tudíž i snaha udržet kvalitu života.
Kdo je zdravotně gramotný?
Ve všech úrovních prevence je důležitá účinná spolupráce pacienta. Aby byla co nejefektivnější, je třeba, aby si člověk uměl najít zdravotní informace, rozuměl jim a využíval je tak, aby své zdraví rozvíjel a udržoval. Prostě, aby uměl o svém zdraví kvalifikovaně rozhodovat. V tom však náš národ pokulhává.
Z reprezentativního šetření vyplynulo, že Česká republika ve všech složkách zdravotní gramotnosti zaostává za nejlepšími zeměmi EU. „Zvláště nepříznivá situace je v oblasti podpory zdraví, tedy ve schopnosti získat informace týkající se chování posilujícího zdraví, schopnosti vyhodnotit je, interpretovat je a chovat se v intencích těchto informací,“ uvádí publikace Zdraví 2020.
Zdravotní gramotnost je podle ní podmíněna některými socioekonomickými a demografickými proměnnými, především věkem, vzděláním a sociálním statusem, a na druhé straně se jeví jako faktor podmiňující faktické zdravotní chování, jako je tělesná aktivita a udržování tělesné hmotnosti.
Zdravotní gramotnost má přitom klíčový význam pro bezpečnost, kvalitu i efektivitu péče o zdraví. Snížená zdravotní gramotnost souvisí s častějšími návštěvami u lékaře, zhoršeným pocitem zdraví, nižší úrovni pohybových aktivit a vyšší nadváhou až obezitou.
Lidé s nižší zdravotní gramotností podceňují péči o své zdraví i prevenci. Se potížemi vyhledávají lékaře v pozdních stádiích nemoci, kdy již léčba není dostatečně účinná. Kvůli nižší zdravotní gramotnosti lidé trpí nemocemi, jimž se zcela mohli vyhnout. A do třetice: pacienti s nízkou zdravotní gramotnosti hůře spolupracují se zdravotníky, méně se podílejí na své léčbě a znemožňují dosáhnout potřebných výsledků.
Zdravotní gramotnost souvisí i s dalšími fakty: sice žijeme čím dál tím déle, ale nezůstáváme déle zdraví. Čeští muži se dnes dožívají v průměru 76 let. Zdraví je ovšem podle průzkumu Eurostatu opouští už v 61 letech. Zbylých 15 let prožijí v nemoci.
Ženy sice žijí déle, v průměru se dožívají 82 let, ale ani ony nezískávají navíc roky ve zdraví, to je totiž opouští v průměru v 62 letech. V nemoci prožijí 20 let. Doba života ve zdraví přitom u nás víceméně stagnuje od šedesátých let minulého století. Naproti tomu Švédové dokázali za stejnou dobu prodloužit svůj život ve zdraví proti nám o devět let.
Sdílené rozhodování
Nedílnou součástí léčby chronických nemocí se čím dál častěji stává tzv. sdílené rozhodování. Dříve (a i někdy i dosud) lékař rozhodnul, jak bude nemoc řešit, a pacient jeho návrh prostě přijal. Anebo měl možnost léčbu odmítnout, ovšem nemohl si vybrat jinou variantu léčby.
Ano, lékař na rozdíl od medicínského laika disponuje odborným znalostmi i zkušenostmi. A také za zvolenou variantu terapie odpovídá. Ovšem pacient je ten, kdo s výsledkem rozhodnutí bude žít. Proto je třeba, aby rozhodnutí bylo společné. Samozřejmě v případě, že existují různé varianty léčby dané nemoci.
Tento koncept vyžaduje aktivní spolupráci pacienta. Předpokládá, že pacient své nemoci rozumí, a že ho lékař informuje o jeho zdravotním stavu a o možnostech léčby. Pacient pak přednese svá přání a společně s lékařem vyberou nejschůdnější řešení.
I v tomto případě faktickou odpovědnost za zvolenou léčbu nese lékař, ovšem pacient se na této odpovědnosti také podílí. Výsledkem by kromě jiného měla být i pacientova lepší spolupráce. Nemocní, kteří se podílejí na výběru léčby, jsou totiž mnohem lépe informováni o nemoci a její terapii.
Informovanost totiž posiluje důvěru mezi lékařem a pacientem. Proto je klíčová komunikace. Je nutné lékaře se ptát. A pokud není komunikativní, raději uvažujte o změně.
Zkrátka, bylo by fajn, aby se lidé o své zdraví začali zajímat stejně, jako se starají o své auto, domácího mazlíčka či třeba byt.
