Moje nezapomenutelné prázdniny.

To je mi líto, že i po letech se vám vybavují nepěkné vzpomínky. Osobně jsem nikdy na táboře nebyla, neposílali jsme ani naše děti. Vnuk jezdil na tábor s uměleckým zaměřením a bylo to tam bezvadné. Zkušenosti jsou různé.

Taky nemám zrovna příjemné vzpomínky na tábor, možná nejsem ten správný "tábornický" typ, ačkoliv povahu mám dobrodružnou a leccos snesu (kromě lidské blbosti ovšem). Dcery též neměly štěstí na správný tábor...když jsme se za nimi přijeli podívat, všechny děti se kolem nás srotily a prosily, ať je vezmeme domů...tenkrát to byla noční můra pro mne, kdybych mohla, vzala bych je všechny s sebou. Dnes jsou už snad tábory lepší a jak říkáte - všechno je v lidech.

Divný tábor. Všechno je o lidech. Lituji každého, kdo neměl štěstí na správné vedoucí, kteří by dětem připravovali program. Zažila jsem mnoho pěkných táborů, od 1.tř do dospělosti. Je to i o připravenosti a povaze dítěte.

Mně máma strčila na pionýrský tábor ještě před 1. třídou . Nikoho jsem tam neznala, před tím jsem ani nechodila do školky. Byla to pro mne noční můra, ještě dnes si na plno negativních zážitků vzpomínám. Nakonec jsem naštěstí onemocněla a přijel si pro mne děda. Když jsem pak ve 12 letech chtěla jet na tábor s kamarádkou a těšila se, pro změnu mne naši nepustili. Moje děti jezdily od malička, ale s kamarády - to bylo jiné...

Na pionýrské tábory jsem se těšila a nikdy se mi nestýskalo. Asi proto, ža tam se mnou byli sourozenci.

Škoda, že vaše první zkušenost s táborem byla tak negativní. Já byla poprvé na dětský táboře od mámina podniku asi v deseti letech. Sice se mi stýskalo, ale měli jsme fajn vedoucí a prima program, takže jsem vydržela a pobyt si užila. Druhý rok jsem jela na stejný tábor. Sešli se jiní vedoucí a najednou bylo vše nějak špatně. Většina dětí psala domů zoufalé dopisy, aby si pro ně rodiče přijeli. Mně se to nakonec vyplnilo, ale za cenu zdravotních potíží, které mě tam potkaly. Na další tábor jsem jela až za několik let a bylo to fajn. Sama jsem pak byla jako dospělá na několika dětských táborech jako vedoucí.

Já nejezdila na tábor pionýrský,ale sportovně založený a skautský. Manžel jednou jedinkrát zažil typický pionýrský a musel jet pryč. Nesnesl ten fanatismus místních vedoucích. A makat na polích a nesmět do vody ani v tom největším horku,když soudružka nechtěla,to už na malého kluka bylo příliš.

Nejvíc se mi líbil první tábor, na kterém jsem byla v sedmi letech. Dřevěné chatičky stály v lese, kousek od řeky Nežárky, ve které jsme se koupali. Chutnalo mi tam i jídlo. Další rok jela i kamarádka, které sem tábor tak vybásnila, že se na něj těšila. Stýskalo se jí ale po rodičích a moc se jí tam nelíbilo. Kouzlo novosti vyprchalo a už to nebylo ono.

Já jsem žil v Plzni 20 let a o žádném"koncetráku" v okolí jsem nikdy neslyšel. Na borůvky jsme chodili všichni neradi, ale nemohli jsme očekávat, že nám je natrhají kuchařky ! Ty nám pak z nich připravily různé dobroty. Já jsem zažil 2 roky tvrdé vojenské služby s" mazáctvím" a šikanou, ale nikdy jsem " nefňukal " !

Oprava : obklopen -