FEJETON: Jsme jen trošičku porouchaní

Nedávno jsem si objednala telefonicky jídlo v čínské restauraci a pak jsem si ho šla vyzvednout do jiné...nemáme to jednoduché :-)

To je super pocit ,ķdyž člověk ví ,že i jinýmse dějí podobné události ,jako mě . Naposledy mě ale přišlo draho speciální pravítko na šití. Jelikož jsem jej nenašla ,tak jsem si objednala druhé, cena 500 Kč i s poštovným . No a jakmile došlo ,tak jsem našla to staré. Jenže když jsem ho potřebovala . Měla jsem totiž za to ,že jsem to původní vyhodila s výstřižky nebo zbytky papírů při vyšetřování střihů.

Hlásím se do party. Klíče, brýle, ponožky, mobil, zatím to ještě jde, ale co za pár let ? No asi nic, doufám, že se tomu budeme umět pořád zasmát.

Pobavila jsem se a cítím se ohromně, že v tom nejsem sama. Několikery brýle a když je potřebuji , nejsou. Tolik propisek okolo, když potřebuji psát , zmizí. A to nemluvím o zahradničení, motyčka, nůžky, vše hledám. Ale to ti mladí, ti jsou ještě postiženější, ti už vůbec neví, kam co patři :-)

Také se mi to občas děje, hlavně s brýlemi na hlavě. Ty ne a ne najít.

Tento fejeton mě lidsky potěšil. Je radostné, když zjišťuji svoji podobnost čistě náhodnou s dalšími takto postiženými.

Čas od času k podobně postiženým také patřím. Trochu mě děsí, že čím dál častěji. :-)

Člověka potěší když zjistí, že není na své problémy s poruchou pozornosti sám. Také bych mohla vyprávět:(((

Roztržitost nebolí, ale co se člověk naběhá! Budu se balit na dovolenou. Jsem zvědavá, co zapomenu letos!

Hezký článek. Pobavila jsem se.