Jak jedna velká rodina zažívala chvíle plné strachu

Věro Halátová, škoda, že jste u nich nebyla právě v 16:40, to by tento článek vůbec nebyl napsán, protože vy byste "ztracenou" našla hned v 16:41

Vážně horor? Proč se do toho pokoje nešli podívat hned?

O své dcery jsem se nikdy nebála, o to víc strachu jsem zažila kvůli vnukovi. Byl u nás na prázdninách, nebylo mu víc než třináct. Rád chodil sám do lesa. Jednou po obědě také vyrazil, ani nám neřekl, kam jde. V průběhu odpoledne se začaly stahovat mraky, až začala bouřka s prudkým lijákem. To jsem ještě byla klidná, protože jsem si říkala, že mu určitě bude chvíli trvat, než doběhne domů. Bouře sílila, ale on nikde. V lesích kolem je spousta opuštěných důlních šachet. Trnula jsem hrůzou, že se do nějaké díry schoval a nemůže se dostat ven. Bála jsem se, jestli ho nezasáhl blesk. Bouře nebouře, muž se ho vydal hledat, já zůstala doma, kdyby se vrátil, ale marně. Nakonec jsem volala kamarádce dcery, jestli by nemohli zajet autem dál, jestli na něho někde nenarazí. Marně. Ta hrůza, jak budu vysvětlovat dceře, že její syn zmizel a není k nalezení, mě přiváděla k zoufalství. Bouře skončila a my pořád vyhlíželi, jestli se neobjeví. Když jsem ho konečně uviděla, málem se mi zastavilo srdce. Když jsem se ho ptala, kde přečkal bouřku, jen se zeptal: "Tady pršelo?" Dodnes netušíme, kde vlastně byl, protože nám řekl, že v lese. Zůstalo mu to dodnes, jen musí doma říct, kam se chystá. Když je u nás, musí podepsat prohlášení, že nepoleze nikam do podzemí.

Strach o děti je ten nejhorší. Naštěstí v tomto případě zůstane poučný zážitek.

Dřív nebyly mobily a moc jsme o sobě nevěděli. Ale právě proto, že jsme nyní v neustálém kontaktu, tak každá situace, kdy najednou nemůžeme svého blízkého člověka sehnat, nebo když nepřijde tak, jak bylo domluveno, je hrozná.

Dovedu si představit co se doma dělo. Zažila jsem, kdy se syn měl vrátit z tanečních, běhala jsem od okna k oknu a to přišel o dvě hodiny poději. Vlastě o půl noci. Také se mi honily hlavou různé myšlenky a obvolala pár děvčat ze školy o kterých jsem věděla, že jako správný kluk doprovodí děvčata domů a potom přijde sám. Jenže tenkrát odprovázel děvčata opačně a potom se dvě hodiny zakecal s poslední před domem.

Připomnělo mi to jednu vlastní situaci. Moje dvě tehdy dost malé děti 2 a 4 roky si hrály dva metry ode mě na pískovišti, já seděla u nich na lavičce s hlavou plnou vlastních problémů. Najednou jsem zjistila, že mladší na pískovišti není. A ten starší jen odpovídal, že někam šel. Prohledala jsem pečlivě každý koutek parku a po zoufalém pobíhání jsem se rozhodla, že zavolám telefonem na policii /tehdy ještě nebyly mobily). Jaké bylo mé překvapení, když synek seděl u dveří našeho bytu a řekl mi, že se mu chtělo jít domů...