Co nevíte o svém tatínkovi

Hezké vzpomínání. Moc ráda jsem poslouchala vyprávění mých babiček, když svorně draly peří z husy, jejich vzpomínání na mladá léta byla plná práce , ale i hezkých příhod.

Chtěla bych jen k příspěvku Zuzky doplnit, že jsme také bohužel, jako mladší děti často o vyprávění o našich předcích neměly příliš zájem. Spíš jsme se trochu více dozvěděly jen něco z dětství a mladších let rodičů, o prarodičích už něco spíš výjimečně. Víme třeba, že z otcovy strany byl několik generací zpět rod Komzáků, kam patřil i hudební skladatel Karel Komzák, ale podrobnější údaje nevíme.

Krásný příběh! Také Marie H. zajímavě vypráví. Seriálu se ráda zúčastním, zajímají mě historické vazby, mám rodokmeny do začátku 19. století.

Ráda bych napsala o svém dědovi, co vím z jeho a mamčina vyprávění. Narodil se v r. 1895, vyučen ve Vídni truhlářem. Jeho otec měl malé hospodářství a byl potulný muzikant, hrál na pohřbech, svatbách, tancovačkách a jeho matka se věnovala hospodářství. Když ovdověla, udělala si kurs pro porodní aistentky a tím se živila. Když začal 1. světová, byl děda povolán, pochodovali někam na východ. Každý voják měl v torně "železnou zásobu potravin", kterou ale nesměl snít, jen na rozkaz. Děda měl hlad, tak ji snědl. Byl potresnán několikahodinovým pověšením za ruce na strom v Majdanku, ale tehdy to bylo Rusko. Došlo k vykloubení. Pochodovali dále na východ a celou dobu trpěl hladem. V Rusku padl do zajetí, ale myslím, že teď je to Ukrajina. Byl tam až do konce války, pracoval pro bohatého sedláka který měl doma knihy i klavír, ale neměli postele, spali všichni na lavicích na kožešinách. Jídla bylo dost, byly tam i děvčata, tak se mu tam líbílo. Ptala jsem se jako dítě dědy, jestli věděl něco o VŘSR či bolševicích, říkal, že ne, ale že tam byly nějaké bandy, které kradly koně. Tak to snad byli ti bolševici. Po válce ČSR potřebovala státní úředníky, tak se děda přihlásil na poštu. Vykládal, jaký byl přijímací pohovor. Musel prokázat, že umí číst, psát a počítat. Ale nevědel kolik je 6x7, tak ho k tomu úředník dovedl postupně: kolik je 1x7, 2x7, až došel k 6x7. Byl poslán na Podkarpatskou Rus a zde se narodila má matka. Po několika letech byl převelen do Sudet, pak po vyhnání Čechů do Prahy, pak do vesnice na Rychnovsku. Až do důchodu pracoval na poště, babička v domácnosti. Ke konci války někdo přestříhal telefonní dráty, tak pošta nemohla plnohodnotně fungovat. Místní německý velitel přišel na poštu za dědou, ať dá dráty spravit, tak ho poslechl. Také jsem v dětství našla par dopisů, co psal děda babičce z války. Už si nepamatuji, co tam bylo, ale vždy začínaly "Velectěná slečno". To je můj příspěvek k seriálu Vzpomínky na prarodiče (rodiče).

Už jsem napsala celý "seriál", musela bych se opakovat. Byla to pro mě škola, ze které jsem se poučila a už nechci a nebudu opakovat ani jeden ročník.

Svůj vzkaz za krásný nepovažuji.

Krásné vzkazy sem péšete. Asi bychom měli vyhlásit "seriál" vzpomínek na své rodiče. Nebo na vlastní dětství, to nejspíš udělám, už jsem to dokonce začal, tak brzy tady na i60.

Teď už je na nás, co si budou pamatovat naše vnoučata.

Pěkné vzpomínkové vyprávění. Můj táta mi vyprávěl hodně zážitků z mládí, bohužel jako mladou mě to nezajímalo tolik, abych si některé poznamenala. A dnes už se nemám koho zeptat...

Neměla jsem to štěstí, abych se od svého tatínka mohla mnohé dozvědět v dospělosti. Zemřel v mých 12 a už dávno předtím ho zcela pohltila neléčitelná nemoc. Ani maminku jsme neměly příliš dlouho a navíc nebyla osobně moc sdílná. V dnešní době mám čím dál větší pocit, jak bych si s tatínkem rozuměla. Samozřejmě o něm základní věci vím, také od sestry, která jako starší slyšela od maminky trochu víc, ale je to stále málo. bohužel.