Čas proudí z budoucnosti, která ještě neexistuje,
přes přítomnost, která nemá trvání,
do minulosti, jež přestala existovat."
Tak toto prohlásil významný, raně křesťanský filosof a teolog, svatý Augustin z Hippony, někdy koncem 4. století. Taková myšlenka rozhodně láká k malému zamyšlení nad pojmem ČAS.
Pokud si položíme otázku, co to vlastně čas je, asi nebudeme schopni na to hned odpovědět. Je to pojem mnohoznačný. Můžeme si ho vyložit buď jako filozofickou kategorii, nebo raději jako časoprostor, který je nám dán k užívání. Těžko se na to odpovídá, protože čas je abstraktní pojem.
S hlediska filozofického je to počítaný pohyb. Tak ho specifikuje Aristoteles. Pro každého z nás je to prostor mezi naším počátkem a koncem. Já se ovšem snažím ten pohyb času nepočítat, ale žít. Úplný počátek si sice již nepamatuji, ale četné střípky uplynulého času mám pořád ve své paměti. A nebyly to střípky jen pozitivní a příjemné. No a konec? Ten nevyhlížím. Nic zajímavého tam pro mne není.
Když se podívám ve své pracovně na stěnu před sebou, vidím tam spoustu obrázků a na nich čas. Dávný i nedávný, i ten čas zcela přítomný. Pestré defilé času. Moje žena, rodiče, třebenští prarodiče, děti, vnučka, zemřelý přítel Jiří. Pestrý kaleidoskop lidí, krajin, snů i reality. Čas pro mne v tu chvíli není abstraktním pojmem, ale zhmotnělou vzpomínkou, něčím, co formovalo můj život, moje postoje, jsou to moje prožitky i emoce.
Vnímáme čas, protože ten běží a nedá se zastavit. I když bychom mnohdy byli za tu možnost rádi. Když se opět vrátím k Augustinovi, tak ten říká, že příčinou naší přítomnosti je jak minulost, tak i budoucnost. To je velká pravda. Jsme ovlivněni tím, co jsme do sebe vstřebali v minulosti, ale i očekáváním věcí příštích. Bez ohledu na věk. Neznáme časový úsek budoucnosti, tudíž ani čas mezi počátkem a koncem, ale od samého počátku se jej snažíme nějak smysluplně naplnit. Je to odvěký lidský úděl.
Čas je naším krédem i hrozbou. Nadějí i zmarem. Bytí času je v jeho pohybu a změnách událostí, které ve svém průběhu přináší. Jan Neruda v úvodu své Romance o jaru 1848 uvádí:
„Čas oponou trhnul - a změněn svět!
Kam, kam padlo lidstvo staré?“
Tak tohle je skutečně otázka, která předběhla svoji dobu. Nebo ukazuje na to, že každá doba přináší podobné problémy, lišící se pouze civilizační úrovní té, které společnosti. Ale jádro problémů, které se nesou časem od minulosti do přítomnosti, se příliš neliší. Je průběh tohoto času pro nás obecně pozitivní, či negativní? Ten čas, který podle Augustina k nám proudí z očekávané budoucnosti? Pokud si odmyslíme průběh našich individuálních životů, jakou budoucnost nám čas přinese? Jsem v tomto případě skeptikem. Ještě, že ten můj čas je omezen a podobné filozofické otázky mne už nemusí zajímat.
Máte teď chvilku času? Pokud ano, zkuste se nad svým časem trochu zamyslet.
* * *
