V práci nám vyprávěla jedna kolegyně, jak vždy vyhlíží z 11. patra svého věžáku manžela, když se vrací večer z místní hospody úplně opilý, aby někam nespadl pod auto, a pak mu běží hned naproti a dovleče ho domů. Spolupracovnice jí doporučovaly, aby ho donutila jít na léčení, že to jinak bude horší a horší. Některé jí okamžitě radily rozvod, některé zkušené i fotografické důkazy a poslání stížností k jeho zaměstnavateli a na ROH a KSČ. Tvrdila, že se určitě bude léčit, že jí to slíbil.
Pak odešla na mateřskou a já ji asi za čtyři roky potkal a povídám jí: “Tak co se u tebe změnilo?“ Ona s úsměvem: „Mám tady Janičku“ a hlavou na ni ukázala dolů – její kopie se na mne také usmála. Obě ve stejných pletených čepicích k zulíbání. Povídám: „To jsi pletla sama,“ Přitakává s krásným úsměvem. Po chvíli ticha pokračuje a zase s tím až nakažlivým úsměvem: „A čekáme další mimino“. Odpovídám jí: „Tak dobrý – to už budete mít tedy celkem tři a co manžel, byl na tom léčení?“ Ona zase s úsměvem: „Ne – ještě tam nebyl, ale dvakrát ho odvezli z ulice na záchytku, a tak slíbil, že se tam určitě přihlásí“! Pak poskočí s Janičkou kousek dopředu, zvedne jí botičku, seškrábne kousek hnědé hmoty z podrážky a čuchá k tomu. Bylo to na první pohled psí hovínko, tak se jí se smíchem ptám: „Proč k tomu čucháš?“ A ona zase s úsměvem a klidně: „Já myslela, že by to mohla být taky třeba i tatranka, já ji totiž před chvílí Janičce dala.“ A následuje vyprsknutí smíchem a pak dodala vysvětlení: „ Nemusíš si jenom ty pořád dělat srandu z druhých lidí, já to umím také!“ A nabízí mi k olíznutí ten prst a zvláštně se u toho celá zakroutí – že je mi hned jasné, proč mají tolik dětí. V tu chvíli jsem opravdu i já zatoužil ji minimálně celou zulíbat. Která jiná ženská by dokázala strčit prst do hovínka (třeba jen do bláta), aby mne takto napálila a pobavila?
Ale to se nemohlo stát, a tak jsem si alespoň moc přál, aby ten její se vyléčil a oni byli spolu šťastní a měli třeba i další děti. Když jsem to vyprávěl známým na oslavě mých narozenin, tak ženy to tipovaly na větší dávky nějakého léku – snad prý diazepamu. Nevěřily v takový přirozený ženský optimismus. Pak se rozdával zmrzlinový pohár a já povídám: „Vždyť nikdo z nás nikdy toho jejího opilého manžela neviděl, nevymyslela si to věčná optimistka také, aby pak večer se tomu s manželem smáli, jak jí ženy v práci udělovaly rady, co má a co nemá dělat“? V tu chvíli jsem si to tak přál, aby to tak bylo, že nás celou dobu jen „houpala“ a že bych jí já za to pak naplácal na zadek. To jsem ale nikdy nikomu neříkal, to až vám tady, protože vím, že se to tady nerozkecá. :)
