O slunci
„Abys osvětloval světlem jiné, musíš nosit slunce v sobě“.
Tuto myšlenku vyslovil kdysi, už hodně dávno, francouzský romanopisec Romain Rolland. Nevím, jestli bývalý moderátor počasí na ČT, Ján Zakopčáník, znal tuto Rollandovu myšlenku, ale zdá se, že ano. Jeho příjemný úsměv, závěrečný úklon a známá slova – „slunce v duši", se tehdy zřejmě zaryla do povědomí každému Čechovi. Mně tedy určitě. Od té doby ho prý lidé na ulici nepozdraví jinak než „Slunce v duši“. V roce 2005 definitivně zmizel z televizních obrazovek, ale ten jeho metaforický obraz - slunce v duši a příjemný úsměv, ten mám stále před očima.
Moji přátelé znají můj, možná až trochu patologicky pozitivní, vztah ke slunci. Slunce přináší život, optimizmus, nabíjí člověka energií. Je také jedním z nejstarších náboženských motivů uctívání, jako symbol života a znovuzrození.
Nevím ovšem, jestli toto zářivé, optimisticky pálící slunce, mám také stále i v duši. Občas tam mívám něco úplně jiného. Život není bohužel jen zářící slunce. A osudové životní rány, nebo třeba i drobné a nečekané denní lapálie, občas to slunce z duše spolehlivě vyženou. Jenže aby člověk naplnil tu Rollandovu myšlenku, musí tam to slunce zase vrátit. Ani slunce na obloze není pořád zalezlé za mraky. Občas vyjde, usměje se na svět a pobídne ho k aktivitě. A třeba někomu vstoupí i do duše. Pandemická situace, která už více než rok otravuje celý svět, dokáže duši člověka pořádně potrápit. Slunce sice na pandemickou situaci kašle a jede si po svém, ale málokdo z nás se nyní může těšit ze situací, které byly před pandemií zcela běžné. Třeba pohledem na moře a na zářící slunce nad ním, nemůže se těšit na chvíle, kdy zapadá za vzdáleným ostrovem na obzoru a kdy člověka plní balíkem emocí. Ovšem, nutno přiznat, že existují i lidé, kterým to slunce do duše nahání paradoxně pohled na dešťové kapky, stékající po okenním skle. A jsou i schopni vyjít do deště bez deštníku, tancovat, a ještě si při tom zpívat. Říká se, že výjimka potvrzuje pravidlo. Važme si jich, neboť nesdílejí většinový stádní princip.
Vrátím se ale ke slunci. Když vykoukne nad střechou vedlejšího paneláku v našem sídlišti a ozáří má neumytá okna, je to taky krásné. I z maličkostí se může člověk těšit. Ostatně, záclony to zakryjí.
To „slunce v duši“ je krásná metafora. A takový stav by neměl vůbec záviset na tom, jestli to skutečné slunce svítí, nebo je schované za mraky. Je to v osobnosti člověka a jeho přístupu k lidem a životu vůbec.
Předpověď počasí nevěští bohužel na příští dny nic pěkného. Ale netřeba věšet hlavu a mít splín na duši. Dívám se na kalendář před sebou a uvědomuji si, že za pár dní opět, Věrko, přijedeš. Copak v tomto případě mohu mít na duši mrak nebo splín? Co na to říkáš, Britney?
Jendo, napsal jsi to krásně. Až jsi mě dojal. Jak víš, tvé city ke slunci příliš nesdílím. Jána Zákopčaníka jsem měla moc ráda. Jeho „slunce“ jsem si překládala jako „klid“.
Když mi někdy ráno pronikne skrz téměř úplně zatažené žaluzie do pokoje, zpravidla si povzdechnu: „Do háje, už zase svítí.“ Expresivnější výraz, který mi občas splyne ze znavených rtů, zde neuvedu. Má obvykle chmurná rána nerozzáří. Moje duše souzní s mraky a deštěm.
Opalování by pro mě bylo utrpení. Ležet na slunci v horku, navíc ještě třeba u moře mezi spoustou lidí. Pohybu slunce a horko taky moc nesvědčí.
Mám to tak celý život. Doba koronavirová však můj postoj ke slunci trochu změnila. Odmítám ho méně často, někdy mě i potěší.
Ráda se dívám na obrazy, které slunce kreslí na nebi při svém východu a západu, když osvětluje bílé obláčky nebo vytváří z kapek deště duhu. Také když se odráží na vodní hladině nebo jiskří na sněhu. Pozorovat slunce ze stínu není tak špatné.
Autoři: Jan Zelenka a Věra Ježková