Už si nikdy nikoho nenajdu. Proč někteří lidé nechtějí budovat nové vztahy

Jsem realista a tak vím, že to krásné by se už nikdy nemohlo zopakovat a zároveň i to, že to špatně ale dozajista ano. :)

:-) Co člověk, to perla, která často netuší, na kterém provázku je navléknutá, ale na počátku (jako by) bylo slovo... :-)

nikdo nemá právo vnucovat druhému svůj názor, každý se vždy může rozhodnout a bohužel, pokud se někdo jeho názor pokouší násilně zvrátit, měl by se obrátit na orgány státní správy, policii atd., kteří zjednají nápravu. většina lidí, ať žen nebo mužů, ať si myslí, kdo chce co chce, to sami nezvládnou. A aktivita agresora vždy směřuje směrem, který oběť zbaví především přátel, rodiny a osob, které by mu mohli potenciálně pomoci. problém jsou i názory historické - ten musí to a ten zase ono - říká se tomu rutina - pohodlné, ale sebevražedné.

Každý jsme nějaký a konec života jednoho z nás prostě nastane. Pokud se měli v manželství moc radi, těžko se budou chtít vázat. Záleží na věku, zdraví a p. Přátelství , občasný společný pobyt na dovče, vzájemně si pomoci, to je milé, pokud to klape . Ale nechat si svou osobní svobodu, je důležité. Jenže hlavně je to záležitost jen těch dvou, jak to chtějí, či nechtějí .

Jak píše paní Hana Rarasch, strach z odchodu jednoho z nás je opravdu nejhorší. Trápím se tím každý den, i když vím, že běh života nezvrátím. Proč nemůžeme umřít společně?

Díky.....okolí stejně nikdy ledacos nepochopí.....třeba proč skončilo naprosto řádně, spořádaně, spokojeně vypadající manželství...nebo proč neklapalo soužití dvou rozumných lidí, kteří mají všechny předpoklady, když se spolu po x letech od školních lavic zase potkali. Prostě děti z manželství byly sice společně pořízené, ale s protějškem se víceméně válčilo celé roky. No a uzpůsobovat se příteli ve svém bytě, šidit o čas vlastní potomky, jet, kam nechci, koukat, na co nechci, vařit, nač nemám chuť, a zejména nechat si mluvit do všeho, co doposud bez jeho rad fungovalo, děkuji, za tu cenu, aby lidi řekli, klofla podnikatele.....se člověku v takovémhle našem věku už nechce. Novou rodinu zakládat nebudeme, a zvykat si na nový element v životě s jeho přídavky a bonusy jen proto, abychom měli pocit, že o nás je zájem.....na to jsme mnozí pohodlí. Aspoň já už jsem že spolubydlení dost vykurýrovaná.

To: Proč jsi sama, proč si někoho nenajdeš, atd, nikdy ženě neřekne muž. To by bylo vyzvání. To řeknou vždycky jenom žena ženě. A ženské řeči, nebo tak zvané "rady do života", to je jako slepičí trus. Každý ať si žije tak, jak jemu to vyhovuje. Starala jsem se o tchána, který s námi bydlel a měl rakovinu tlustého střeva a umělý vývod. Pak jsem se starala o manžela, který měl rakovinu prostaty a umělý vývod. Oba zemřeli. Ovdověla jsem, když mi bylo 43 let, starší syn měl 15 a mladší 7 roků. Měla jsem tolik práce a tolik starostí, že na takové hlouposti, jako hledat dalšího muže do domácnosti jsem vůbec nepomýšlela. Ten potenciální nový partner by byl starší než já. Byl by rozvedený nebo vdovec. Určitě by nebyl sám. Měl by rodinu - bývalou ženu, děti, rodiče, sourozence. Nikdo do partnerského vztahu nevstupuje sám, má sebou celou svitu svých příbuzných. Jednou, jedinkrát mi jedna známá řekla to klišé (proč jsi sama, proč si nenajdeš nějakého slušného mužského). Odpověděla jsem jí, že si tedy beru jejího chlapa. Toho znám. Zmlkla a měla jsem pokoj.

Budovat vztah se mi nechce,jsem na to líný.Vyhovuje mi být sám,nikdo mi do ničeho nemluví.

Chtěla jsem se zeširoka rozepsart o marnostech nových vztahů...Nemusím, paní Eva Kopecká to řekla, tedy napsala, za mne. Díky, ale tohle stejně těm věčným šťouralům v cizím soukromí nikdo nevysvětlí.

Když single člověk dospěje do určitého stádia, někdo dřív, někdo později, zjistí, že vůbec není špatné žít po svém a za své. Manželství skončilo. Stálo člověka hodně sil, energie, peněz, práce, nejlepší roky se člověk přizpůsoboval, upozadil své potřeby, poopravil ideály, slevil z očekávání, kolikrát i kdyby se rozkrájel, tak se nezavděčil. Bydlení s novým partnerem ..... každý říkal, jsi fajn, dobře vypadáš, tak co přemýšlíš a váháš..... člověka vrátilo do jakéhosi manželství v bleděmodrém. Pouze s tím rozdílem, že místo dětí tu figurovali rodiče partnera,nebo ještě hůře, pouze ten ovdovělý z nich. Nový partner nic mladého a zdravého, jeho rodič každou chvíli něco potřeboval a samozřejmě se opět čekala tolerance,empatie, čekalo se, že člověk je rád, že není sám a tudíž leccos překousne.....jenomže tak každý dojde k otázce, kterou položí sám sobě....a ta zní....a mám já vůbec tohle zapotřebí? Tolik ústupků, tolik handrkování,tolik dohadů o všem možném....? Mládnout nikdo nebudeme, pokud se sami se sebou doma sneseme, nic nám nebrání žít si podle svého. Nic nám nebrání jít do práce nebo být doma, někam vyrazit nebo si pustit televizi, číst si do noci nebo se déle prospat, namazat si chleba nebo si pochutnat na krupicové kaši. Nikdo nám nebude rozmlouvat náš koníček, z něhož se vracíme pozdě, přepínat program v televizi, na který se chceme v klidu podívat, atd atd. Ano. Všechno má svoje pro a proti. Je na každém z nás, pro co se rozhodne. A ještě dovětek. Člověk potká, když to nejméně čeká. Mít se na koho těšit, užít si s ním výlet, víkend, hezkou noc, a přitom si každý ponechat svoje bydlení. Sice rozpůlit se o nájem může být užitečné, ale nikoli to nejlepší. Důležitá je pohoda. Pocit, že žiju přesně tak, jak chci.....to se nedá zaplatit žádnými penězi.