Možná to zní podivně, určitě to neplatí pro každou ženu, nicméně takových případů je hodně. Ženy, které si celý život užívaly, že byly v centru pozornosti pánů a rády flirtovaly, časem docházejí k závěru, že už je to nebaví. Začnou na muže pohlížet jinak. A zjistí, že věci, které je na nich štvaly nebo jim přišly nepochopitelné, jim najednou nevadí.
„Nevím, kdy se to stalo, ale postupně jsem si uvědomila, že přestávám kontrolovat, jestli vzbuzuju pozornost, když někam přijdu, jestli si mě muži všímají. Když jsem dříve necítila patřičně obdivné pohledy, byla jsem nervózní. Teď je mi to úplně jedno a když mi někdo začne lichotit, začalo mi to být naopak nepříjemné,“ vypráví jednašedesátiletá Iva. Její kamarádka tvrdí, že žena by měla o pozornost muže usilovat neustále, ale Iva s tím nesouhlasí. „Dříve jsem s muži neuměla kamarádit. Pořád jsem je podvědomě brala jako muže, chtěla jsem se jim líbit. Třeba přišel soused, že si potřebuje půjčit rýč a já, když jsem ho viděla přicházet, jsem se koukla do zrcadla, přičísla se a přetřela rty rtěnkou. Byl to sice jen soused, ale chlap. Teď takto vůbec neuvažuju. Nevím, jestli to znamená, že jsem stará bába a je mi všechno fuk nebo je to naopak nějaká sebejistota, klid. Každopádně je mi teď fajn,“ vysvětluje.
Podobnou zkušenost má pětapadesátiletá Radka, která před rokem začala žít s přítelem. „Když to srovnám s předchozími vztahy, zjišťuju, že mi mnohem méně věcí vadí. To, co jsem dříve s partnery řešila, mi přijde naprosto malicherné. Náš vztah je tak nějak více kamarádský. Nežárlím, nevyzvídám, nekomentuju drobné prohřešky. Spíše si říkám, že stárnoucí muži to mají v mnoha směrech těžší než my stárnoucí ženy,“ tvrdí.
Lékařka Kateřina Cajthamlová říká: „Opravdu mnohé ženy po padesátce začnou více rozumět mužům, protože také jedou na testosteron. Mnohé jsou sebevědomější, klidnější. Jistě, některé se mohou propadat do depresí a vyrovnávat se se stárnutím obtížně, ale je hodně takových, které si uvědomí, že je zbytečné řešit malichernosti, že mají v životě takzvaně splněno a spoustu věcí už dělat nemusí.“
Za proměnou stojí naprosto přirozený jev s názvem přechod. Ženám ubývají ženské hormony a to přináší nejen změny ve vzhledu, ale také změny v psychice, v myšlení, v postojích, ve vnímání toho, co je podstatné a co ne.
„Dříve jsem se trápila na vysokých podpatcích. Milovala jsem je a nikdy bych ven nevyšla v teniskách. Zdůvodňovala jsem si to tím, že jsem malá a mám velký zadek. V poslední době jsem se přistihla, že podpatky leží ve skříni a já si kupuju tenisky nebo baleríny. A vůbec nepřemýšlím nad výškou či zadkem. Nevím, jak se to stalo,“ říká šedesátiletá Jitka. A pokračuje: „Chodím s kamarádkou na výlety a při nich jsem se seznámila s několika zajímavými chlapíky. Najednou si s muži mám o čem povídat, pěkně probíráme přírodu, turistické trasy, zajímavé cíle na dovolenou. Mám pocit, že nikdy dříve jsem si takhle kamarádsky s muži nepovídala. Vlastně jsem chlapy kamarády nikdy neměla. Teď mě více baví posedět s těmi dědky, jak si sami říkají, na horské chatě, než u vínečka v kavárně s kamarádkami, které jen pomlouvají a rozebírají televizní seriály.“
Lékařka Cajthamlová v jednom rozhovoru řekla, že pro ženu je moc fajn, když se dostane do věku, kdy je nazývána stařenou. Mnoho žen by něco takového považovalo za urážku, protože v dnešní době je naopak v módě tvrdit, že člověk je mladý tak, jak se cítí, ideálně je mladý stále. Ale ženy, které mají slovo stařena rády, vědí své.
Ostatně, když si žena umí ze sebe dělat legraci a své změny v životě dokáže přijmout s noblesou, je úplně jednou, jestli sama sebe nazývá holkou či stařenou, protože se zpravidla změní v zajímavou bytost, se kterou si muži rádi povídají, zajdou do hospůdky nebo na výlet. Protože si s ní prostě mají co říct. Je to kámoška.
