Tchánové jsou hodní, tchyně semetriky. Proč tomuto mýtu podléhá tolik lidí?

Deti ziji daleko a hlavne podle svych predstav, co si navari to at si sni a tak to ma byt, za ta leta slysim, ze o mne mluvi jako o mamce a ne o tchyni, to potesi.

Předělávat dospělého člověka je záruka problémů. A pocit, že se mému dítěti v manželství něčeho nedostává je asi častěji problém maminek-tchyní, tatínkové-tcháni se možná rádi prosazují tam, kde nemají. Já měla milou tchyni, ale zemřela dřív, než se nám narodily děti. Sama se snažím neřešit to, co si děti mají řešit sami a jsem ráda, že spolu vycházejí.

Celkem k tomu tématu nemám co říct: mým dětem se do ničeho nepletu,ať si dělají,co chtějí,žijou si podle svého a nemusím je vidět ani slyšet klidně i delší dobu,stačí mi,že vím,že jsou zdraví a v pohodě a nic jim neschází. Čili jsem tchyně úplně ideální.

Ženy řídí domácnost a jsou tedy starostlivější. A jak to znám, pořád něco řeší. Chlapi to tak neberou. Víc k tomu raději neřeknu :-)

Tchán s tchyní bydleli na středním Slovensku, od nás cca 300 km. Vídala jsem je 2x v roce. Ale jen po dobu 4 let. Pak tchyně zemřela. Tchán se přestěhoval k nám. Tchyně byla celý život v domácnosti, dělala svého manželovi pomyšlení. Totéž očekával ode mne. A také si přál, abych já dělala všechno jako babička. Pověsila jsem prádlo na šňůry, on šel a začal je převěšovat, protože "tak to babička nerobila". Bylo to hned po jeho nastěhování a já jsem si okamžitě sjednala pořádek. Dědovi se to nelíbilo, ale manžel stál při mně. Mým rodičům, hlavně matce se můj manžel nelíbil, rodiče mi jednou vytkli, že jsem se špatně vdala. Tak jsem je usměrnila. Je to můj manžel a já jsem si ho vybrala. Když ho nechtějí snášet a respektovat, nemůžeme se, bohužel, stýkat. Rodiče pochopili. Tchán u nás také zůstal bydlet, respektoval mne, jen občas jsem se dozvěděla od sousedů, že o mně řekl, že jsem moc sebevědomá. Ale mě si nikdy nedovolil nic říct. Nakonec, proč? Starala jsem se o něj, vařila mu, prala, žehlila, byl v teple a čistotě. Pak těžce onemocněl a starali jsme se s manželem o něj až do jeho smrti. Je potřeba si určit pravidla a dodržovat je. Jednou mlčíš, vždycky mlčíš, ale štve tě to. Tak to není můj případ.

Celý život jsme byli jedna velká rodina když jsem byla malá žili v domě obě babičky a děda když jsem se odstěhovala na vesnici po smrti otce se maminka přistěhovala k nám a dnes bydlí v domě synova rodina. Každý máme své, pokud potřebují, ráda pomohu jinak respektujeme navzájem svoje soukromí. Snacha už v mládí ztratila maminku, máme k sobě hezký vztah. Je důležité nevměšovat se do života druhých, pokud nejsme o to požádáni a žít vlastním životem, ne životem svých dětí.

Věčné, vděčné téma. Život mě poučil, že každý má v rodině takové postavení, jaké si vydobude. je jasné, že když tcháni vidí obyčejnou a mírnou holku, která neprotestuje, maká a mlčí, která se konfliktům raději vyhne, která nemá zastání v jejich synovi ani původní rodině, tak ji utiskují, co to dá. zejména, když si myslí, že jsou honorace. Jenomže moje matka měla zrovna střední školu, jako tchýně a otec byl zrovna vyučený, jako tchán. Tak jakápak vyšší vrstva. Oni to ti rodiče vždycky myslí dobře. Copak o to. Časté návštěvy, časté telefonáty, časté zásahy do soukromí, do ryze našich věcí byly na denním pořádku. Vzdálenost 2 km v jednom městě nebyla překážkou. A telefonní linka měla vlastně pouze jedno stále se opakující číslo. Jelikož nebyl bývalý manžel schopen do očí jim říct, že jim za jejich péči sice děkujeme, ale aby nás nechali žít, raději volil podílet se na mé převýchově. Tedy - oni nám toho tolik dávají, myslí to s námi dobře, ty jsi nevděčná, ty to nemůžeš pochopit, protože tví rodiče se o nás nezajímají. Bylo jasné, že jednou to bouchne. Po rozvodu mě všichni tři udivili. Čekala jsem, že utvoří triumvirát, a to na věčné časy a nikdy jinak. Nebyli schopni žít pod jednou střechou. A tak si z pozice bývalé snachy i současné tuplované tchýně myslím, že na jednu stranu sice záleží na nátuře tchánů, ale stejně tak i na tom, kam je mladí v těch zásazích jsou ochotni pustit. Jednotní mladí. Ne jeden hot a druhý čehý. Jaká jsem tchýně, nevím. Starám se předně o svoje. Je mi úplně fuk, co si mladí koupili, kam šli, kdy se vrátili, co si řekli, kdy vstali a co vařili. Vidím tedy rozdíl v odvedené práci doma, jak u snachy, tak u dcery. Udělala a stihla jsem toho daleko víc. Na druhou stranu, holky nejsou žádné utiskované chudinky, jako jsem bývala já a oba kluci v domácnosti svůj podíl odvedou, což je s mým bývalým taky nesrovnatelné. Takže - jejich život, jejich věc. Pomůžu, když jsem ochotná a čas mi dovolí. Ale rozhodně není mým snem a cílem o nich všechno vědět, rozhodovat za ně, říkat jim, co by měli a mohli. Jim to, jak žijí, patrně vyhovuje. Důležité je, že všichni pracují a jsou tam s nimi spokojeni. Od začátku jsem se vyvarovala jakéhokoli srovnávání. Je přece úplně jedno, z jaké je kdo rodiny, kolik donesl do manželství, jestli je vyučen či vystudován, jaký nosí účes, zda s dítětem píše úkoly táta nebo máma, čím byli prarodiče. Důležité je, že nikdo není podřazen druhému a že spolu jednají na rovinu. Já to tak neměla. A přeju jim to.

Na téma společného soužití mladých a starých pod jednou střechou bych mohla napsat knihu. Kdybych byla hnidopich. Ale to nejsem. 35 let jsem prožila s manželovýni rodiči ve společném domě, dnes už po jejich smrti dalších 20 let s námi žije v domě rodina mého syna . V pohodě. Tolerance, tolerance, tolerance. Nic víc, nic míň. Nic mi není do jejich hospodaření, děti samozřejmě pohlídám, pokud si jedou na dovču sami. Provozní náklady napůl. Pořádek dělá přátele. Co si koupí, kam jedou, jak vychovávají děti, to je jejich věc. Vždycky si vzpomenu na sebe, když jsem byla mladá . Moje tchýně byla taky ta hodná matka svého syna.. a tak jsem poslouchala jedním uchem dovnitř a druhým ven..

Moje první setkání s rodiči manželky bylo fakt " hustý " ! Oba dva " dříči ", kteří žili jenom prací na domě se zahradou a do toho přijede " frajírek " z Prahy s tenisovou raketou v tašce ! Tchán by " hadr na podlahu ", tchýně se snažila velet, manželka nešťastná a já " řádil " se sousedem " pražákem " každé dopoledne na tenisovém kurtu.

Před pár dny tu byl článek o pocitech štěstí. Tak já jsem to štěstí měla na tchýni i tchána, byli to moc hodní lidé a do ničeho nám nemluvili. A mám štěstí i na snachu a zetě (doufám, že oni to ve směru ke mně cítí taky tak). Občas mi sice uklouzne malá poznámka, ale do zásadních věcí jim nemluvím. A pár společných hezkých dovolených už jsme taky prožili. Těší mě to.