Věční hledači štěstí jsou lidé, se kterými se těžko žije

Taky si myslím, že v naší zemi se žije dobře, i když nemoci ne nám nevyhýbají. Lidi stále nespokojené nemusím. Toho, co člověk opravdu potřebuje, zase tolik není a šťastnější bývají ti, co se umí rozdělit o to co mají než ti, co mají pořád málo.

Nejen článek samotný, ale i diskusní příspěvky jsou jedno moudro vedle druhého. Pro mne je štěstí i to, když dokážu přijmout nezdar a nehroutím se u toho. Přiznávám, že v mládí jsem to tak vždy neviděla.

Co je štěstí? Muuuška jenom zlatá... Já se cítím celkem šťastná, i přes různé životní kotrmelce. Jsem zdravá, děti a vnoučata taky, mám kde bydlet, mám pár dobrých kamarádů; nevím, pro někoho je to možná málo, ale mě to ke štěstí stačí. A za nesplnitelnými věcmi se nehoním.

Štěstí je krásná věc: https://www.youtube.com/watch?v=1368ZK4MSkA

Zajímavý článek. Myslím si, že pocit štěstí záleží hodně na povaze člověka. Setkala jsem se v životě s mnoha lidmi, kteří měli objektivně těžký úděl a dokážou prožívat radost, a na druhou stranu s lidmi, kteří si stále na něco stěžují. Moji rodiče i prarodiče se dokázali těšit z maličkostí. Dnes je společnost víc nastavena na výkony, podprahově na nás útočí srovnání ze všech stran – úspěch, majetek, prestiž. Lituji především mladou generaci, která se v tomto pojmovém balastu má zorientovat. Často si o tomto tématu povídáme s vnoučaty.

Musím říct, že se tak trochu ztotožňuji s názorem pana Plzáka, že permanentně šťastný může být akorát blázen. Štěstí beru jako pocit radosti z něčeho, co se povedlo, co mám za sebou, co jsem zvládla. Jako pocit úlevy, že něco funguje, jak má. Znám samozřejmě lidi, co se neustále za něčím ženou, co mají potřebu se s někým srovnávat, co touží druhé v něčem předběhnout. Znám lidi, co se od sametové revoluce x krát pokoušeli prorazit podnikáním v různých oborech. jakoby nestačilo, že si x krát natloukli s odpuštěním čumák sami, ještě k tomu lákali /neměli kapitál, neměli zkušenosti/ další jedince z řad vrstevníků. Tito samozřejmě odmítali opustit svoje zaměstnání, na které byli zvyklí, měli na něj školy a v práci vybudované i svoje místo mezi ostatními. Sama nemám pocit, že jsem se někdy hnala za přeludem, cpala někam, kam nepatřím. A nemůžu zase říct, že bych se ve své práci, kterou jsem nikdy neopustila, ač jsem měla kolikrát jak chuť, tak i důvod, nějak vezla schovaná v davu ostatních. Jak práci, tak způsob života, a taky v neposlední řadě i partnery, jsme si všichni sami vybrali. Samozřejmě, ne každému se to povedlo napoprvé. Všichni děláme chyby. Je asi hodně důležité odlišit podstatné od nepodstatného. Když jsem byla mladá, byla jsem držená docela zkrátka. Ve dvaceti jsem vyměnila vládu rodičů za vládu rodičů partnera. Plno povinností, které jsem odvedla, aniž bych čekala uznání, bylo bráno jako naprostá samozřejmost. Stejně jako to, že se kvůli rodině vzdám svých známých, kamarádek, koníčků. Dá se tak žít, ale ne celý život. Dneska žiju sama, vlastně už polovinu doby, kterou jsem byla vdaná. Je mi fajn, protože mi nikdo nekecá do mých věcí, nestrká mě nikam, kde být nechci. Už nemusím přemýšlet, jak co řeknu, aby to nebylo bráno jako útok. A když se profesně posunu dál, nikdo mě nesráží a nezesměšňuje. Nelituju těch ztracených let, bavilo mě se o rodinu starat, ovšem člověk si nemůže nechat líbit všechno. S nadhledem se umím podívat na problém z druhé strany. Když přijde něco negativního, beru to, že nikdo to nemáme snadné. Když přijde něco hezkého, řeknu si fajn, asi jsem si to zasloužila. Nepouštím se do nesmyslných podniků, nedělala jsem to nikdy, ale co začnu, umím dotáhnout do konce. Člověk by měl umět přijmout i ty starosti, ne každý den svítí sluníčko. Co ale ovlivnit můžu, jaký ten den budu mít. Na světě je hezky, i když prší.

Štěstí je,že žijeme. Každý jsme sobě psychologem, nač ještě ty studované.

Nesnáším takové ty kecy o splění svých snů (za každou cenu!!!!), neustálé hledání štěstí (protože jsem četl/a že na to má každý právo!!!).....Dnes si kdekdo osobuje si plácat játra blbostmi,jen proto,že se pokaždé někdo najde,kdo se na to nachytá! Mám takové heslo,že pomocnou ruku vždy najdu na konci mého levého ramena,nedosažitelné věci nepotřebuji,spokojím se s málem,které mě těší,nezávidím,necítím nenávist, vnímám přírodu a to,co je na ní krásné. Nemusím viset na někom,nechávám žít a chci,aby mne druhý taky nechal . Jsem skromná,nepotřebuji spoustu věcí (např. jsem nikdy neměla a ani nechci mít mikrovlnku,kávovar,sušičku...a dalších X předmětů). Nebažím nikam cestovat: za mlada bych cestovala,jenže moc se nedalo,a dnes jsem ráda za své domácí pohodlí. Raději si posedávám na svých 7 lavičkách v zahradě a kochám se pohledem na květiny,hmyz,ptáky,stromy....