Dalmatská pohoda končícího léta roku 2002-5
Pohled od tvrze Lovrijenac na dubrovnické hradby. Všechna fota autor.

Dalmatská pohoda končícího léta roku 2002-5

10. 5. 2021

Kamenná symfonie 1

Komunikace s pražskou dcerou prostřednictvím esemesek poněkud uvázla kvůli přečíslování u nás. Chorvatský operátor v telefonu neustále drmolil o změně čísel, až to nakonec vzdáváme. Voláme po staru a ono to kupodivu funguje. Dcera točí číslo nové a my staré a jde to náramně.

Celou noc prší a létají blesky. Zdá se, že je po létu. Ráno je chladné a zamračené. Mě škrábe v krku, kašlu a mám rýmu. Tak nám ta dovolená pěkně končí. Zdá se, že Eva, já
i autíčko přijedeme domů ve zuboženém stavu. Vzhledem k počasí se rozhodujeme pro urychlený přesun k Dubrovníku již dnes a bleskově balíme. Za hodinu již odjíždíme na teplejší jih.

Když se blížíme k malé, osmikilometrové bosenské enklávě a přejíždíme po mostě přes řeku Neretvu, začíná ve mně hlodat nápad, vzít to zpátky domů kolem Neretvy, přes starobylý muslimský Mostar s mostem, zničeným za poslední války. Pohled na mapu mi však říká, že na této cestě je v centrální Bosně prudké stoupání a my už nechceme auto příliš týrat, protože potřebujeme dojet domů v pořádku.

Čím víc se blížíme k Dubrovníku, zároveň s teplotou vzduchu stoupá i cena apartmánů, a tak po několika marných pokusech zastavujeme v Malém Zatonu, kousek od Dubrovníku. Apartmán je maličký, ale za přijatelnou cenu a na poslední tři dny bude určitě stačit.  Večer vane od moře silný vítr a přináší déšť, hromy a blesky. Jeden z nich zřejmě někde vyhodil pojistky, a tak se celé pobřeží zahalilo do tmy. Páni domácí, jak vidíme z okna, se uchýlili ještě s několika přáteli a lucernami do malého, kamenného domku ve dvoře, odkud je za chvíli slyšet hlahol a vůně grilovaného masa stoupá až do našich oken. Ještě za světla jsme si všimli, že na dvorku a v zahradě u domu je plno ovocných stromů - fíkovníky, citronovníky, pomerančovníky, vinná réva, bouganvillea i kaktusy a všechno v malebné směsici. V onom kamenném domku pan domácí zřejmě plody své zahrady převádí do tekutého stavu a zároveň je zde i konzumuje. To mu pochopitelně nemůžeme mít za zlé. Že nás ale nechal dvě hodiny v naprosté tmě, to mu za zlé pochopitelně mám. Tak nám nakonec nezbývá nic jiného, než jít spát.

 

 Malé letovisko Zaton mali, naše útočiště na poslední tři dalmatské dny. Do Dubrovníku je to 15 km.

 *

Probouzíme se do krásného rána. Nad Popovým Poljem visí mraky a nad mořem vychází slunce. Snad nám chce vynahradit ten předešlý deštivý den. Parkujeme na kraji magistrály, vysoko nad městem. První pohled dolů je úžasný a nepopsatelný. Tak tohle je Dubrovník.  Středověké město s  věncem hradeb, které ho obepínají jako prsten. A uprostřed moře střech, sluncem ozářené domy a věže chrámů. A za tou kamennou nádherou, až k obzoru, zářivé a nekonečné moře s malým ostrůvkem Lokrum při pobřeží. Scházíme dolů mezi vilami  a noříme se do úzkých uliček. Preso na terase nad mořem, poblíž brány Pile, je mini náprstek, tak na půl loku. Zapomněl jsem říci, že chci „dugo“. O co je menší, o to je zase dražší. Ale chutná znamenitě. Škoda, že ho není alespoň litr. Prodloužilo by nám to pohled na scenérii, která se před námi rozevírá. Vpravo před námi se na skalnatém poloostrově tyčí  do  výše pevnost  Lovrijenac, vlevo se zdvihají hradby Starého města, o jejichž paty se rozbíjí pěnivý příboj. Mezi hradbami a pevností se ukrývá nevelký záliv s molem. Žádný člun zde ale nekotví. Molo je prázdné. Několik návštěvníků kavárny se shluklo u zábradlí a obdivuje panorama před sebou. Zbytek stojí opodál v dlouhé frontě u záchodků. Právě přijel autobus. Nemám štěstí. Jinak moje žena. Za dvacet minut se vítězoslavně vrací i s náležitě vystavenou stvrzenkou. Pořádek musí být.

Krásný pohled na dubrovnické staré město s hradbami

Brána Pile, vstup do starého města

Pohodový pohled od kávy na mohutnou tvrz Lovrijenac

Bláhově jsem si myslel, že v pondělí, tedy dnes,  bude ve městě méně lidí. Opak je však pravdou. To, co člověk nevidí na celém Jadranu, vidí zde. Japonci, Angličané, Francouzi, Holanďané, Němci a pochopitelně Češi. Davy a davy lidí. Řídíme se jakýmsi  průvodcem ještě z dob staré Jugoslávie. Zde se ale vůbec nic nezměnilo, vše je takové, jaké to tu bývalo před staletími po velkém zemětřesení v roce 1667, kdy dostal Dubrovník dnešní tvář. Byla zničena historická část města včetně románské katedrály, gotických a románských paláců. Jen fasáda jedné kaple, poznamenaná střelami  z kulometu, vypovídá o tom, že tudy před pár lety prošla válka. Možná, že průčelí této kaple bylo záměrně ponecháno v této podobě. Jako varovné memento. A jako připomínka srbských granátů, které na město v říjnu 1991 dopadaly. Dubrovník byl ostřelován srbskou armádou přímo z válečných lodí. A z druhé strany bylo Srby město ostřelováno minomety z hřebenů okolních hor. Videa, která se po letech dostala na některé chorvatské webové stránky, jsou docela drsná. Rozbité hradby, hořící domy, suť v ulicích, mrtví lidé. A na moři před městem válečné lodě. Obléhání
a ostřelování Dubrovníku, při němž zahynuly desítky lidí a zničeno bylo více než 100 kulturních a církevních památek, následovalo poté, co v roce 1991 Chorvatsko vyhlásilo nezávislost na tehdejší Jugoslávii. Mezinárodní trestný tribunál v Haagu z těchto zločinů obvinil tehdejšího velitele generála Petra Strugara. Ale to byl jen jeden článek celého válečného řetězce. Na jeho vrcholu byl prezident Slobodan Miloševič.

„Svaki rat je pakao,“ řekl mi kdysi před šesti lety biogradský pan Babič nejen o této balkánské válce. A měl pravdu. A ještě dodal anglicky:

„Every war is a crap,“ abych tomu lépe rozuměl. Rozuměl jsem obojímu. Ta balkánská válka, to bylo skutečně svinstvo. Ale to svinstvo se netýká jen Dubrovníku. Ale všech válek vůbec.

Kaple s rozstřílenou fasádou je za námi, a tak můžeme se ženou již bez těchto smutných pozůstatků válečného šílenství bezmezně obdivovat jeden z nejcennějších památkových komplexů v Evropě. Nepřemýšlím nad tím, která z památek je ještě původní, nebo jen rekonstruovaná po bombardování města. Nezáleží na tom. Všechno je prostě skvělé.

 

*

 

 

 

 

 

cestování
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5 b. / 12 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Soňa Prachfeldová
Moc ráda si přečtu Tvoje sdílení cestovatelských zážitků. Díky, dobře se to čte, i když jsem tam nebyla i díky fotkám jsem malilinko v obraze.
Václav Soukup
Vzpomněl jsem si ještě na návštěvu J.B. Tita v srpnu 1968 v Praze. V jeho maršálské uniformě mu to velmi slušelo a lidé ho vítale srdečně, jako snad žádného jiného předtím. Každý člen naší delegace od něho dostal televizor, 32 lahví vybraného tvrdého alkoholu a nezapomněl podarovat ani řidiče a pomocný personál. Bohužel, brzy po něm přijela jiná a " větší návštěva ", která se tu zdržela nezvykle dlouho.
Jan Zelenka
Pane Soukupe a děvčata, děkuji za vaše komentáře. jak píše pan Soukup, Tito byl pro celou bývalou Jugoslávii sjednocující činitel. Uznávali ho všichni. Pokaždé, když jsem se šel s našimi pasy přihlašovat u domácích, probírali jsme u rakije vše možné. Ale Tita úplně všude.
Martina Růžičková
Krásná zastávka na vaší cestě. Ráda jsem si o ní přečetla.
Eva Mužíková
Když jste neměli světlo, nešlo zajít za domácím na ten piknik... Zajímavé vyprávění Jendo..
Věra Ježková
Jendo, díky za zajímavé pokračování.
Zuzana Pivcová
Když jsem byla v roce 1978 na letní stáži němčinářů v NDR. tak tam byli i kolegové z tehdejší Jugoslávie. Až na Slovinku, která se ostatních trochu sebevědomě stranila, jsme nevěděli, odkud kdo je. A leckdo z nich nosil na oblečení připnutý obrázek Tita. Pozdější válka mě zase tolik nepřekvapila, protože díky archivním dokumentům, s kterými jsem se setkala, vím, jaká byla situace za 2. světové války. Děkuji za další pěkné cestování.
Václav Soukup
Je to už hodně dávno, co jsem viděl jugoslávský velkofilm / koprodukce s USA a Itálií / " Bitva na Neretvě ", z roku 1969. Hráli v něm tehdejší hvězdy všech tří zemí a pojednával o statečné operaci " Jugoslávské partyzánské armády " s Němci. Je zajímavé, že maršála Tita uznávali téměř všichni obyvatelé tehdejšího státu, bez ohledu na jejich národnost. Brzy po jeho smrti šlo všechno " do kopru "

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA