Dospěli jsme do věku, kdy jsme zatoužili mít kus vlastní hroudy. Děti byly už školou povinné a já se už viděla, jak je krmím čerstvou mrkvičkou, červenými rajčátky a žlutými máslovými bramborami z vlastní zahrady.
Bylo rozhodnuto, pronajali jsme si pozemek a začali hospodařit. Děti rostly jako z vody a přišlo léto 1997 a celý pozemek i se vším, co jsme na něm vybudovali a zrovna pěstovali, vzala velká voda. Za oběť vodě padla nejen zahradní chatka postavená na solidních základech po německém domě, ploty, udírna, ale i staré hrušně a jabloně.
Marno plakat nad rozlitým mlékem. Zařekla jsem se, že už nikdy, povídám nikdy, nechci zahradu, ohýbat hřbet, sázet a okopávat a vše je pryč.
Dva roky jsem předsevzetí ctila, ale pak to tu bylo zase. Toužení, Závistivé pohledy za cizí plot. Mít kousek zahrady, kde bychom si mohli opéct buřtíka nad ohněm a nebýt pořád na očích nesnášenlivým sousedům, vypěstovat bylinky, rajčátka.
A tak jsme se znovu stali zahrádkáři z vlastní vůle. Tentokrát s malým rozdílem, pozemek jsme si koupili, a tak jsme vlastníky zahrady.
Jsme zahrádkáři spíše průměrní, možná až podprůměrní, co se výnosů ze zahrady týká. To naši kamarádi, Jožka a Miluška, jsou naším pravým opakem. To jsou panečku pěstitelé! Večer zapíchli do záhonu hrábě a rano jim ze země rašily další malinkaté hrabičky, nekecám, fakt! Bydleli léta v panelákovém bytě a zahradu měli dole u řeky. Žádnou zahrádku v zahrádkářské kolonii, pěkný kus pozemku, kde se vešly brambory, česnek i všechna ostatní zelenina pěkně ve velkém.. Pak si pořídili krásný dům, který kdysi dávno postavil nějaký německý obyvatel našeho pohraničí. K domu patří na dnešní poměry obrovská zahrada. A zase můžete všude vidět pečlivou ruku hospodáře. Prostě jim pod rukama vše kvete a to doslova.
Sedíme jedno odpoledne na té jejich krásné zahradě a vedeme duchaplné řeči. Ptám se: Jak to, že tady nemáš žádné krtince?
A Jožka mi s vážnou tváří pokerového hráče odpoví: Víš, ještě na staré zahradě jsem byl z těch krtků a hrabošů zoufalý. Jednou jsem nějakého toho hryzce praštil motykou a bylo po něm. No jo, ale když se nevrátil domů, poslali hlídku najít zbloudilce. A když zjistili, co se mu stalo, že už je po smrti, třicet jich přišlo na jeho pohřeb. Dovedeš si představit, jak ta zahrada byla zrytá. A tak je teď, pokud sem nějaký zabloudí, vždy odchytnu a opatrně, abych jim neublížil odnesu tu na louku, tu k sousedům. A mám od nich pokoj. Tak to je. Musíš se k nim pěkně chovat a oni se ti odmění.
Zahrádkářská latina? Když ji mají myslivci, proč ne zahrádkáři.
Jedno je fakt, že Jožkovi se daří všechno, na co sáhne. Rajčata, papriky, hrách. Na co si jen vzpomenete. A tak mezi námi přes sezónu čile kvete výměnný obchod. Za mé krásné velkoplodé ostružiny dostanu borůvky, za moje okurky slaďounká rajčátka.
Ale není to o tom dnes já tobě, zítra ty mně. Jde o tu sounáležitost. Jedno je fakt, co se daří u jednoho, nemusí být jedničkou i u dalšího. Třeba Jožkův vynález na ekologickou likvidaci mšic na rajčatech. Vyrobil si nálev z popela ze dřeva a vody, neptejte se mě, v jakém poměru. Podle jeho slov bezvadný likvidátor. A hned mi odleje do půllitrové lahvičky. Poleju rajčata roztokem a … do ráno jsou jakési pokroucené a hynou dál obalené mšicemi nebo popílkem. Druhý příklad je z letošního dubna. Jsme na nákupu a Jožka kupuje více kostek droždí. Jo jo, obyčejné kostky kvasnic. Bude z toho dělat hnojivo na zeleninu. Věřím, že u něho to bude fungovat. Ale já kvasnice kupovat nebudu, jedině do buchet. Možná až napřesrok, když v létě uvidím, jak mu všechno roste, rodí, bují. Jen aby to i příští rok fungovalo u nás, určitě bude jiná konstelace hvězd.
Každý z nás má jiný vztah k zahradničení, jeden se chce jen na zahradě opalovat a jiný se pro změnu zas jen dopaluje. Jeden se vyhřívá na sluníčku a druhý se na slunku dře do úmoru. Jde o to, z jakého úhlu se na tu zahradu díváme. Zahrada by nás měla těšit, ať už tam máme jenom kytky a bazén a nebo celý lán brambor s mandelinkami. Užijme si zahradu každý dle libosti.
Hlavně zdraví, přátelé.