Spisovatelka Martina Málková: Někoho stáří překvapí už v pětačtyřiceti, jiný se v sedmdesáti věku vysmívá
Spisovatelka Martina Málková. FOTO: Vojtěch Láznička

Spisovatelka Martina Málková: Někoho stáří překvapí už v pětačtyřiceti, jiný se v sedmdesáti věku vysmívá

30. 4. 2021

Mína Mašlová je uznávaná herečka, která úspěšně vzdoruje útokům věku i mladších hereček. Její manžel jí napíše rolí "na tělo". Jenže místo profesního triumfu se začínají objevovat pochybnosti... To je velmi stručný obsah knihy "Pérka, drátky, kolečka" spisovatelky Martiny Málkové.

Vaše poslední kniha je o tom, jak se žena na vrcholu své herecké kariéry potýká s problémy spojenými se stárnutím. Co vás přivedlo k tomuto tématu, inspirovala jste se nějakým skutečným příběhem?
Člověk nedokáže vysvětlit inspiraci. Víme, že se nápad nezrodil tak, že jsme jej vymysleli, nýbrž že myšlenka do nás jaksi spadla odněkud jinud. To napsal Carl Gustav Jung a já se omlouvám, že začínám náš rozhovor hned citováním velikána psychologie. Chci tím jenom říct, že už jsem dávno přestala analyzovat, kde se moje nápady berou. Ovšem s přibývajícími roky se neubráním myšlenkám, jaké to asi bude, až ke mně zrcadlo nebude milosrdné a budu cítit, že mi ubývají síly. Příběh mé třetí knížky je smyšlený, ale samozřejmě pro některé obrazy jsem našla inspiraci ve svém životě.

Hlavní postava knihy - úspěšná herečka - bojuje s počínající demencí. Musela jste si před napsáním knihy prostudovat projevy této nemoci, abyste věrně zachytila, jak se člověk s touto anamnézou chová?
Ne, to jsem nemusela. Možná bych měla napsat bohužel. Moje maminka byla alzheimerický pacient.

Co je podle vás nejtěžší pro člověka s demencí, anebo jeho rodinu?
Alzheimerova choroba je jedna z forem demence. Je to zákeřná nemoc, která nepostihuje jenom paměť, ale komunikační schopnosti, myšlení, úsudek, schopnost učení. Myslím si, že v počátečním stádiu je to nejtěžší pro samotného pacienta, který se musí vypořádat se svou diagnózou. V dnešní době už většinou každý ví, jaká je prognóza. Vím, jaké to bylo, když se s nemocí smiřovala moje maminka. Měla strach, že bude odkázána na pomoc druhých. Trápilo ji, když si nemohla vybavit nějaké slovo nebo se zapomněla v čase, uprostřed nějaké činnosti a nevěděla, jak pokračovat dál. To vědomí, že to bude už jenom horší a horší, že se člověku jednou ztratí jeho dosavadní život, kdy nebude poznávat své blízké, musí být zničující. A potom s progresem nemoci dopadá tíha na celou rodinu. Samozřejmě nejvíc to odnese pečovatel, který se zároveň stává úhlavním nepřítelem pacienta. Za vší jeho péčí je podezírání z úkladu a nepřejícnosti. Této nevděčné role se zhostila moje starší sestra Olga a já s bratrem jí asi nikdy nebudeme schopni dostatečně vyjádřit svůj vděk. I proto je moje poslední knížka věnována Olgám. Olga byla i moje maminka. Ale ze všeho nejtěžší je, že svého blízkého člověka ztratíte ve skutečnosti daleko dřív, po kouskách, než vás opustí fyzicky. 

Vztahem dvou stárnoucích sester se zabýváte i ve své knize. Bývá to podle vás v životě často tak, že se lidé snaží ve vyšším věku urovnat své vztahy v rodině?
Nemyslím si, že to podmiňuje věk, ale osobnost člověka jako taková. To, jestli s přibývajícími roky dozrajeme k moudrosti, nadhledu, schopnosti odpouštět a odvaze omluvit se, k tomu jsme formováni celý život. Jsou to zkušenosti, co nás omílá nebo naopak ostří. Někteří dospějí k smířlivosti a přijetí svých chyb, jiní zatrpknou a nedokážou se smířit ani sami se sebou.

Bojíte se sama stárnutí?
Posledních pět, sedm let si uvědomuju, jak čas přeřadil na vyšší rychlostní stupeň. Nebudu se tvářit, že naskakující číslice přijímám se stoickým klidem. Ale popravdě to není stárnutí samo o sobě, co by mě lekalo. Pokud budu stárnout ve zdraví, činorodá, obklopená blízkými lidmi, mám pro strach uděláno. Ale tuším, že toto si přejeme všichni.

Může se podle vás člověk na stárnutí nějak předem připravit?
Pokud tomu člověk věnuje celý život, tak ano. Někoho stáří překvapí už v pětačtyřiceti a jiný se v sedmdesáti věku vysmívá. Je to zase v našem vnitřním nastavení a neutuchající síle hledání smyslu života. Může to být cokoli a v průběhu let se to může měnit. Například pro mnoho lidí je tím hnacím motorem jen rodina, péče o děti. A když děti vyletí z hnízda, může se stát, že najednou neví co se zbytkem života. Jestliže jsme ale pro sebe vytvořili ještě nějaké záložní zdroje, může to být potom snadnější. Ať je to sport, divadelní spolek nebo parta přátel, která se pravidelně schází na karty. Myslím si, že je to jedno, může to být cokoli, co člověka naplňuje.

Jak těžké je pro vás napsat knihu - jde vám psaní "od ruky", anebo potřebujete více času na formování myšlenek?
Než si sednu k počítači a začnu psát, předchází tomu několika měsíční období, takzvaného skicování. Zapisuju si do bloku všechny nápady, myšlenky nebo fragmenty dialogů. Vytvářím si jakési životopisy postav. Potřebuju vědět, kdy se narodili nebo kdo byli jeho rodiče, i když to v textu vůbec nepoužiju. Je pro mě důležité, abych všechny své postavy důvěrně znala. A potom když si sednu k samotnému psaní, mám někdy pocit, že mi snad přibývající řádky někdo diktuje. Přirovnala bych to ke změněnému stavu vnímání. Po několika hodinách se pramen vyčerpá a já cítím, že ze sebe nevymáčknu už ani čárku. Ovšem stránky, které pak po sobě čtu, mi často připadají, jako bych je viděla poprvé J. Mám tato překvapení ráda.

Kromě tří knih, které jste napsala, už řadu let pracujete se svým kamarádem na projektu korespondenčního deníku. Můžete ho blíže představit?
S mým dlouholetý kamarádem Tomášem, si píšeme od roku 2005. Několikrát za měsíc si vyměníme maily. Ty dopisy mají charakter deníkových záznamů. Jsme v nich stejně otevření, jako bychom si opravdu vedli deník každý sám pro sebe. Ale tady je na druhé straně adresát a tak se vzájemně dočkáme reflexe na naše nářky nebo naopak radostné nadšení, kterými naplňuje naše dopisy. K dnešku je to skoro dva tisíce dopisů o našich radostech, trápeních, tajných snech a přáních. Popisujeme svoje vnitřní rozpoložení, svoje strachy, úzkosti nebo těšení a velké plány. Čas od času v nich listujeme a je to hrozně zajímavé vrátit se třeba o pět let zpátky, kdy jsem psala svoji první knížku, kdy úvahy o možnosti ji publikovat vyznívaly jako troufalost. Je to obrovská spousta materiálu nasbíraného ze dvou lidských životů a čas ukáže, jak se rozhodneme využít ho v nějaké literární formě. Každopádně samotná činnost psaní, zvláště v okamžiku, kdy do života přijdou nějaké trable, má terapeutický účinek. Oba už jsme si několikrát ověřili, že z těžkých životních etap se dá alespoň částečně vypsat a znovu nabrat sílu. Sdílení má léčivou schopnost.

Jak vnímáte současnou dobu yutuberů a influencerů - neobáváte se, že by mohla klasická kniha v budoucnu zcela zaniknout? Nebudou dnešní děti místo čtení knih sledovat sociální sítě?
Víte, já sociální sítě vnímám trochu jako oheň. Jsou dobrý sluha, ale špatný pán. Zvlášť u malých dětí bych byla stejně ostražitá jako by si hrály s krabičkou zápalek. Nechci ale moralizovat, nejsem příznivcem omezování. Spíš by mohlo pomoct více vysvětlovat a vzdělávat jakousi digitální gramotnost.  A to jestli dnešní děti budou preferovat sociální sítě nebo z nich budou i čtenáři, záleží jenom na tom, k čemu je povedeme. Podle mého názoru je klasická kniha nenahraditelný fenomén.

 

Martina Málková pochází z Vysočiny, ale už třicet let žije v Praze. Psaní se věnuje už od studentských let. Kromě knih píše hudební texty a divadelní hry. V roce 2017 vyšla v Knižním klubu její prvotina Dvojitý gambit a o rok později Závity ulit. Po tříleté pauze vychází v Ikaru její třetí román Pérka, drátky, kolečka, ve kterém se odráží autorčin vztah k divadelnímu prostředí. Martina Málková je zároveň nadšenou fotografkou.
Pracuje na volné noze jako lektor měkkých dovedností, konzultant a kouč v oblasti rozvoje a vzdělávání dospělých.

 

 

 

 

knihy kultura rozhovor
Autor: Jan Raška
Hodnocení:
(5 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Také jsem si rozhovor přečetla, zase je mi další sympatická žena trochu bližší..
Danka Rotyková
Děkuji za rozhovor i informaci o knize. Už se těším.
Soňa Prachfeldová
Krásný rozhovor, moudrost čerpaná hodně z vlastních zkušeností. Je to o vnímání sebe i lidí kolem. Jdu si poznamenat titul, díky.
Helena Štěpánková
Taky děkuji za knižní tip. Autorka je dle rozhovoru sympatická.
Svatava Páleníková
Děkuji za pěkný rozhovor a hlavně tip na zajímavou knihu. Až se otevřou knihkupectví, určitě to bude jeden z titulů, který si přídím. Už jsem si za poslední měsíce nastřádala několik tipů.
Marie Ženatová
Díky moc za hezký rozhovor...* I já musím z vlastní zkušenosti potvrdit, že z těžkých životních etap se dá skutečně vypsat - pomáhalo mi to už i v mladším školním věku. Podrobný deník si píši od svých 25 let - po roce 1989 jsem některé věci použila jako podklad při psaní a vydání svých pěti publikací... Letos mi už bude 75 let, ale život se se mnou stále ještě nezačal mazlit, takže si deník píši neustále a tím si často pomáhám nabírat sílu k dalšímu životu...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?