Stát ani společnost nejsou dobře připraveni pomoci, když někdo ovdoví, říká psycholožka Marie Nováková
Psycholožka Marie Terezie Nováková (poskytnuto M.T. Novákovou pro portál i60)

Stát ani společnost nejsou dobře připraveni pomoci, když někdo ovdoví, říká psycholožka Marie Nováková

23. 4. 2021

Ve vyšším věku se výrazně zvyšuje zejména počet žen, kterým zemřel partner. Po ovdovění se dostávají do složité situace. Podle psycholožky Marie Novákové není společnost připravena na pomoc starším ovdovělým ženám, ani na to, že s pandemií přibylo množství úmrtí.

"Když jsem se začala více zabývat touto otázkou, byla jsem překvapená, co vše chybí. Úřednický systém je pomalý a odlidštěný,“ říká psycholožka, která se mimo jiné věnuje rodinnému poradenství a terapiím.

Ztráta partnera je velmi osobní věc. Nicméně, dá se obecně říct, jak se s ovdověním vyrovnávají ženy a muži? Co mají společného a v čem se liší?

Po setkání se smrtí - zvlášť, když nás opustí člověk, se kterým jsme snášeli dobré i zlé, ustáli těžké a náročné chvíle - cítíme bolest. Tu je potřeba odžít a tou je potřeba projít. Je dobré dát si čas a mít možnost truchlit. Forma vyrovnání se s novou situací i odžití bolesti je jiná podle našich vrozených dispozic, může se lišit i podle toho, zde jsme muži nebo ženy. Potřebujeme vnímavé okolí, znovu nastavit také potřebu bezpečí a jistotu toho, že jsme schopni jít dál životem bez partnera, někdy i pomoc zajistit základní potřeby.
Ženy poměrně často věnují mnoho svých nejaktivnějších let péči o děti. Muži se mají čas obvykle více věnovat kariéře, často se těší oba na společný důchod. Paradoxem je, že často se ho nedožijí oba společně.  Zažila jsem velmi silné období, když mi bylo kolem padesáti let a během půl roku zemřelo šest kamarádek. Náhle jsem byla obklopena vdovci. Společné všem bylo, že se museli učit mnoha praktickým dovednostem - vařit, žehlit, prát. Všem velmi partnerka chyběla i proto, že nebyl nikdo, kdo by se o ně zajímal, sdílel jejich život, ale měli děti, byli obklopeni rodinou. To jim pomohlo doplnit, co neznali, neuměli, zaměřili se více na ostatní rodinné vztahy a zvládli jít dál. Pokud muž nebo žena zůstanou zcela sami, bez dětí nebo rodiny, je situace dramatičtější. Pohled na starého opuštěného muže bývá velmi smutný.

Co řeší ženy více než muži?

Praktické dovednosti zvládají snáze, ale často jim chybí finanční zajištění, pomoc s technickými problémy. Pokud byly léta v domácnosti, chybí jim často i dovednosti spojené s fungováním ve společnosti a převzetím zodpovědnosti za finanční zabezpečení rodiny. Z mého pohledu jsou na tom nejhůře finančně vdovy, kterým manžel zemřel zhruba pět let před odchodem do důchodu. Vdovský důchod je časem ženě odebrán a poradit si musí, jak to jde.  Ženy mají často blíže k prodloužené reakci na prožité trauma, prožívají odchod partnera více v emocionální rovině. U mužů častěji pozoruji uzavření do módu, kdy emoce spíše potlačují, nedávají je najevo, často je otevřou teprve v novém partnerském vztahu. Ženám poměrně často chybí sebejistota, důvěra v to, že samostatný život bez partnera zvládnou. Točí se v bludném kruhu emocí obvinění, oběti, viny.

Jak se vůbec dá se ztrátou partnera či partnerky a hlubokým zármutkem vyrovnat? Platí, že je lepší dát zármutku volný průběh a „čas vše vyléčí“?

Nepochybně je třeba dát si čas na prožití a odeznění traumatu, ale neplatí obecně, že čas vše vyléčí sám. Někdy nestačí sám čas k odeznění bolesti, ale je třeba obrazně „přiložit ruku k dílu.“ Je potřeba reálnou situaci přijmout a integrovat, včlenit do zkušenosti našeho života. To může být velmi těžké. Jedna moje přítelkyně, velmi schopná podnikatelka, nenávidí slovo vdova, hovoří o sobě jako o manželce zemřelého muže. Proč ne, pomáhá jí to v přijetí skutečnosti. Je třeba, abychom k sobě byli laskaví a respektovali sami sebe.  Často také pomáhá zkusit dělat věci jinak, proměňovat prostředí, třeba i přestavit pokoj, vytvořit pro zemřelého manžela nebo manželku pietní místo, které pomůže při vyrovnání s realitou, může být prvním krokem k novému vstupu radosti.

Existují nějaké obecné principy, čím se v této situaci řídit?

Nejsem přítel univerzálních rad, ale malým shrnutím může být několik pravidel. Je například vhodné věnovat pozornost a čas sobě, svým prožitkům, potřebám. Také je dobré najít laskavý pohled na to, čím procházím. Pomáhá i otevřít se, najít spojence, před kterými smím ven s emocemi, bolestí nad ztrátou – může to být podpůrná skupina vdov, vdovců, přítelkyně, někdo v rodině, v práci a podobně. Ulehčit může situaci i nalezení pomocníků, podpůrců, kteří mi pomohou s praktickými věcmi života. A také se nebát v případě potřeby hledat odborníka.

Dříve byl většinou provoz domácnosti, řízení auta nebo starost o finance na manželovi a žena se tak ocitne po jeho smrti v o to těžší situaci. Potkáváte se s tím i dnes nebo se toto rozdělení rolí v rodině mění?

S tím, o čem hovoříte, se potkávám. Přece jen dítě rodí žena a také ta obvykle zůstává doma s dítětem. I když ženy dnes vstupují opět do pracovního procesu i v rámci mateřské a muži se nebojí vzít na sebe tíhu rodičovské dovolené, přece jen příjmy žen jsou nižší a většina mužů je ochráncem a strážcem ekonomického zajištění rodiny. Jak jsme se již zmínila, situace žen často bývá obtížnější i díky tomu, že nastávají finanční problémy a leží na ní náhle zodpovědnost za zajištění rodiny, někdy i rodinné firmy manžela. Nemá čas na sebe, svoji bolest. To může v první chvíli vypadat úlevně, ale potlačení emocí a smutku se může odrazit později v oblasti psychosomatiky.

Ztráta partnera či partnerka je velký nápor na psychiku, nicméně pozůstalé čeká řada nezbytných praktických záležitostí, ať už jde o dědictví či vyřizování různých věcí na úřadech. Jak je obtížné to zvládnout, zejména pokud na to zůstane vdova či vdovec sami, protože neměli děti?

Naprosto mne vyděsilo, když jsem se začala scházet s podpůrnou skupinou pro vdovy po náhlém úmrtí manžela, jak velký je nápor nezbytných vyřizování po úmrtí partnera nebo partnerky a jak jednají úřady. To, co slýchám, zejména od žen, je neuvěřitelné. Úřady nejsou připravené a úřednický systém je pomalý a odlidštěný. Pokud zůstávají vdovec či vdova sami, často postrádají sílu tyto věci řešit. Potřebují doprovázení, pomoc v těchto záležitostech. Je potřeba je povzbudit a nabídnout jim, kam se mohou obrátit. Někdy je také moudré zmírnit a zlidštit tvrdou literu zákona. Zkusit si představit, že zítra můžeme být v situaci, kdy budeme potřebovat pomoc my sami, nebo naše děti.

Je podobná situace i ve firmách? Ulehčují vdovám a vdovcům podle vašich zkušeností jejich těžkou situaci a vycházejí jim vstříc?

Situace je firma od firmy rozdílná. Některé jsou neuvěřitelně vstřícné, jiné využívají bolesti a ztráty partnera, partnerky ve svůj prospěch. Je to o lidech v nich. Vzpomínám na mého muže, který uměl být velkou oporou manželce náhle zesnulého kolegy v tom, že jí pomohl uplatnit a zpeněžit manželovy firemní nápady. To pro ni mohl udělat pouze někdo, kdo byl kolegou jejího muže a rozuměl oboru.  

Smrt partnera může také znamená výrazný propad příjmů, což spolu s nutností vypořádat dědictví může vést k prodeji bytu či chaty, kde manželé prožili řadu let.  Jak často se s takovou situací potkáváte?

Velmi často se s tím potkávám, a považuji to za dobré. Obecně existuje velká potřeba změny související s restartem života, nutným novým začátkem nové etapy bez partnera. Někdy jde o běžné přestavění bytu, změny zájmů, práce, někdy také prodej nemovitosti. Méně často to bývá z finančních důvodů, protože většinou pomáhají jiní rodinní příslušníci. Častěji vidím změny například ve využívání domu, menší prostory, přistěhování mladých, přesun z domu na chalupu s pomocí rodiny a uvolnění místa rodině dětí. Obtížnější situace bývá u partnerů s dětmi z více vztahů, nesezdaných, komplikovaných rodinných forem. Tam přetahování o dědictví končívá i nevýhodně pro vdovu nebo  vdovce. Kde byly stabilní rodinné vztahy, vidím takovéto scénáře jen vzácně. Ve chvílích krize opravdu vidíme, že vztahy v rodině umí být záchranným lanem a s nimi lze zvládnout vše.  

Může ovdovělým lépe pomáhat stát – ať už jde třeba o lepší nastavení vdovských důchodů nebo jednodušší systém vyřizování všech nezbytných náležitostí?

Když jsem se ptala vdov, co by potřebovaly nejvíc, jednoznačně se vyjádřily pro lepší nastavení vdovských důchodů a jednodušší systém vyřizování všech nezbytných náležitostí. Myslím si, že cokoliv se podaří změnit, více zlidštit, zmírní bolest těch, kteří se po smrti partnera nebo partnerky vyrovnávají s těžkou ztrátou.

 

Ing. Mgr.Marie Nováková se zaměřuje na lektorování, prevenci, rodinné a vztahové poradenství, koučink či terapii. Při své práci se potkala se stovkami lidí včetně těch, kteří přišli o nejbližší. "Smyslem mé práce je nabídnout druhým pomocnou ruku při hledání jejich specifické cesty, cíle. Vycházím ze svých odborných znalostí, zkušeností, schopností, které se snažím zobecnit a modifikovat právě pro daného klienta, skupinu. Jsem matkou, manželkou, sestrou, kamarádkou, přítelkyní, tchyní apod. Mám ráda humor, hudbu, ráda pracuji s kresbou, příběhem, vizualizací, prožitkem. Prošla jsem řadou osobních velmi náročných situací. Nikdy nevzdávám naději a humor," charakterizuje sebe a svoji práci.

Autor: Petr Orálek
Hodnocení:
(4.8 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Nedbálková Nedbálková
Jestli mne nyní t.j. 3 měsíce od úmrtí manžela na covid táhne něco k zemi, je jednání notáře. Vím, že toho mají hodně, ale nutit vdovu aby tehdy a v tolik hodin k vyřízení pozůstalosti přijela do 60 kilometrů vzdáleného města mi připadá opravdu nelidské. Navíc již nějakou dobu pobývám v Praze a to hlavně kvůli možnosti kvalitní léčby. Stále musím myslet na to, jak to cestování zvládnu. Asi ne jen jednou,
Eva Kopecká
Je tedy pravda, že trvá pár měsíců, než se vyřídí dědické řízení a než se vdova dostane ke společnému účtu. Myslím, že tohle by se mělo změnit a určitě by to zkrácení doby pomohlo k tomu, aby každé z vdov byly ulehčeny ty průtahy, které jim vůbec neprospějí. Je těžké začínat zase sama, absolvovat ty úřední úkony, když je člověk zničený ztrátou partnera. Na druhou stranu nějakou určitou pomoc od státu či společnosti nelze čekat a nelze se na ni spoléhat. Tu sílu se s odchodem druhého vypořádat, tu musí každá v sobě najít sama. Za přispění dětí, přátel. Pokud jsou a fungují, jedině dobře. Jinak co je opravdu zničující, jsou některé vynucené situace. Četla jsem o babičce, matce, tchýní, každoročně zvané na celé svátky s tím, že se to sluší a že se to nějak musí vydržet. Scénář rok co rok stejný. Babička vzpomínala, brečela, celé rodině svátky otrávila tím, jak se nechala litovat. Tu rodinnou situaci popisovala snacha. Nic by neměla proti společnosti babičky. Jen se ptala, po kolika letech si její tchýně už přestane s tím divadlem. Zbytek roku byla totiž normální, na jiných návštěvách to babičku nebralo. Lze si pobrečet, postýskat, zavzpomínat. Ale nelze se v tom topit zbytek života. Vdova má svoje jisté. Jsou ženy, které nebydlí ve svém. Nemají práci. Rozvedené, samoživitelky. Zvažují, zda dětem, pokud je mají, koupí boty nebo bundu. Pokud jsou bezdětné, třeba se o to víc cítí samy. Nebo jsou rády, že se v tom plácají jen ony. Kdo se zabývá jejich problémy? Stát? Společnost? Nikdo. A slyší je někdo brečet? Cpou se na návštěvy, aby je tam litovali? Své problémy si nakonec každý musí v sobě pořešit sám. A musí najít tu sílu, žít dál. Nikdo to nemá jednoduché. Ani vdovy, ani ostatní ženy v těžkých situacích.
Jarmila Komberec Jakubcová
Ovdověla jsem 2x a nikdy jsem žádné problémy na úřadech neměla. Všude ke mně úředníci(ce) přistupovali naprosto profesionálně a s porozuměním. je pravda, že jsem musela řešit různé situace.
Helena Štěpánková
Ne všechny ženy (ani muži) jsou tak silné a dokáží si poradit zláště v situaci brzy po ovdovění. Ano, každý se s tím musí smířit, nejsme tady věčně, ale někdo třeba nemá poblíž rodinu, která mu pomůže, a pokud žena spoléhala celý život na muže, který vše na úřadech vyřizoval, může být pak bezradná. Užitečný rozhovor.
Dana Novotná
Dávám za pravdu Věře Halátové. Mám kolem sebe několik vdov a žádná neměla velké problémy s vyřizováním po úřadech. Jedině co bylo nepříjemné, moje švagrová měla společný účet s manželem a po smrti manžela se nedostala k pěnězům. Ale i to se dalo vyřešit. A s vdovským důchodem? Co mají dělat bezdětné vdovy, nebo rozvedené ženy, které jsou v důchodu? Nikdo se nezajímá, jestli s důchodem vyjdou, nebo ne. Tak nedělejte z vdov chudáky. Nikdo tady nezůstane na vzorek, tak s tím má každý počítat.
Jitka Caklová
S uvědoměním skutečnosti, že smrt neodmyslitelně patří k životu, jde všechno snáz a kdo pochopí má vyhráno. 22:33, s hlubokou poklonou smekám svůj pomyslný klobouk.
Francois de Lammer
Moc pěkné, moc, a co muži-vdovci. Když mi zemřela manželka, nebylo mi ani 50 a synovi necelých 10 let. A oba jsem to zvládli, bez ztráty květinky. A jsem na to pyšný, moc.
Věra Halátová
Byla jsem vdaná, měla jsem dvě děti a přesto jsem vydělávala vždy víc, než manžel. On na mateřské nebo rodičovské za mně, ovšem nikdy nebyl. Zemřel, když jsem měla 43 roků. Nemám pocit, že bych měla něco od společnosti ani státu čekat. Nemám pocit, že mám menší vdovský důchod, než jsou vdovecké důchody a vůbec nemám pocit, že mám menší důchod, než nějaký muž. S nikým se nesrovnávám ani ve výši svého příjmu. Žena v domácnosti - to ještě existuje? To byla moje matka, ale jen do určité doby, nikoliv celý život. Dnes neznám žádnou ženu, kromě těch manželek velkopodnikatelů, která by byla "v domácnosti". Na mateřské, pak na rodičovské. A to všechno se při výpočtu důchodu zohledňuje. Nemůžu přece srovnávat výši svého důchodu s příjmem např. Václava Klause. To určitě nebude tím, že jsem byla doma se dvěma dětmi. A co se týká vyřizování všech nezbytných náležitostí - v roce 1994 jsem všechno vyřídila a bez problémů. V nemocnici jsem dostala zprávu o úmrtí, s tou jsem šla vyřídit pohřeb. Odevzdala jsem OP, ŘP, vojenskou knížku. Pak jsem si vyřídila vdovský a sirotčí důchod na děti, a potom jsem byla vyzvána notářkou k vřízení pozůstalosti. Žádný problém v tom nevidím.
Hana Nová
Ano , dobrý článek , hezky se to čte . Ale také dlouhá léta se hovoří o tom , že ženy mají nejen nižší vdovské důchody , ale také starobní penze . A potom osamocená žena se má co otáčet . Kdy se v tom konečně něco změní ?
Jitka Caklová
Mnohé je v článku napsáno, ale to podstatné nikoliv. Pokud jde o manžele, nebo jakýkoliv jiný vztah a mají společný účet, pak je dobré mít určitou zálohu doma v hotovosti i když oba mají přístup k účtu. Pokud majitel účtu "odejde", je společný účet bankou zablokován a pozůstalý/á může s penězi na účtu disponovat až po ukončení dědického řízení, t.j., až po vydání usnesení. Dědické řízení není záležitost na týden, ani na 14 dnů a ani v této těžké situaci nikoho nezajímá z čeho pozůstalý/á zaplatí pohřeb a z čeho bude několik měsíců žít. Toto platí i ve spořádaných vztazích a kdyby moji známou nepodpořily děti ...................

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?