Stát ani společnost nejsou dobře připraveni pomoci, když někdo ovdoví, říká psycholožka Marie Nováková

Jestli mne nyní t.j. 3 měsíce od úmrtí manžela na covid táhne něco k zemi, je jednání notáře. Vím, že toho mají hodně, ale nutit vdovu aby tehdy a v tolik hodin k vyřízení pozůstalosti přijela do 60 kilometrů vzdáleného města mi připadá opravdu nelidské. Navíc již nějakou dobu pobývám v Praze a to hlavně kvůli možnosti kvalitní léčby. Stále musím myslet na to, jak to cestování zvládnu. Asi ne jen jednou,

Je tedy pravda, že trvá pár měsíců, než se vyřídí dědické řízení a než se vdova dostane ke společnému účtu. Myslím, že tohle by se mělo změnit a určitě by to zkrácení doby pomohlo k tomu, aby každé z vdov byly ulehčeny ty průtahy, které jim vůbec neprospějí. Je těžké začínat zase sama, absolvovat ty úřední úkony, když je člověk zničený ztrátou partnera. Na druhou stranu nějakou určitou pomoc od státu či společnosti nelze čekat a nelze se na ni spoléhat. Tu sílu se s odchodem druhého vypořádat, tu musí každá v sobě najít sama. Za přispění dětí, přátel. Pokud jsou a fungují, jedině dobře. Jinak co je opravdu zničující, jsou některé vynucené situace. Četla jsem o babičce, matce, tchýní, každoročně zvané na celé svátky s tím, že se to sluší a že se to nějak musí vydržet. Scénář rok co rok stejný. Babička vzpomínala, brečela, celé rodině svátky otrávila tím, jak se nechala litovat. Tu rodinnou situaci popisovala snacha. Nic by neměla proti společnosti babičky. Jen se ptala, po kolika letech si její tchýně už přestane s tím divadlem. Zbytek roku byla totiž normální, na jiných návštěvách to babičku nebralo. Lze si pobrečet, postýskat, zavzpomínat. Ale nelze se v tom topit zbytek života. Vdova má svoje jisté. Jsou ženy, které nebydlí ve svém. Nemají práci. Rozvedené, samoživitelky. Zvažují, zda dětem, pokud je mají, koupí boty nebo bundu. Pokud jsou bezdětné, třeba se o to víc cítí samy. Nebo jsou rády, že se v tom plácají jen ony. Kdo se zabývá jejich problémy? Stát? Společnost? Nikdo. A slyší je někdo brečet? Cpou se na návštěvy, aby je tam litovali? Své problémy si nakonec každý musí v sobě pořešit sám. A musí najít tu sílu, žít dál. Nikdo to nemá jednoduché. Ani vdovy, ani ostatní ženy v těžkých situacích.

Ovdověla jsem 2x a nikdy jsem žádné problémy na úřadech neměla. Všude ke mně úředníci(ce) přistupovali naprosto profesionálně a s porozuměním. je pravda, že jsem musela řešit různé situace.

Ne všechny ženy (ani muži) jsou tak silné a dokáží si poradit zláště v situaci brzy po ovdovění. Ano, každý se s tím musí smířit, nejsme tady věčně, ale někdo třeba nemá poblíž rodinu, která mu pomůže, a pokud žena spoléhala celý život na muže, který vše na úřadech vyřizoval, může být pak bezradná. Užitečný rozhovor.

Dávám za pravdu Věře Halátové. Mám kolem sebe několik vdov a žádná neměla velké problémy s vyřizováním po úřadech. Jedině co bylo nepříjemné, moje švagrová měla společný účet s manželem a po smrti manžela se nedostala k pěnězům. Ale i to se dalo vyřešit. A s vdovským důchodem? Co mají dělat bezdětné vdovy, nebo rozvedené ženy, které jsou v důchodu? Nikdo se nezajímá, jestli s důchodem vyjdou, nebo ne. Tak nedělejte z vdov chudáky. Nikdo tady nezůstane na vzorek, tak s tím má každý počítat.

S uvědoměním skutečnosti, že smrt neodmyslitelně patří k životu, jde všechno snáz a kdo pochopí má vyhráno. 22:33, s hlubokou poklonou smekám svůj pomyslný klobouk.

Moc pěkné, moc, a co muži-vdovci. Když mi zemřela manželka, nebylo mi ani 50 a synovi necelých 10 let. A oba jsem to zvládli, bez ztráty květinky. A jsem na to pyšný, moc.

Byla jsem vdaná, měla jsem dvě děti a přesto jsem vydělávala vždy víc, než manžel. On na mateřské nebo rodičovské za mně, ovšem nikdy nebyl. Zemřel, když jsem měla 43 roků. Nemám pocit, že bych měla něco od společnosti ani státu čekat. Nemám pocit, že mám menší vdovský důchod, než jsou vdovecké důchody a vůbec nemám pocit, že mám menší důchod, než nějaký muž. S nikým se nesrovnávám ani ve výši svého příjmu. Žena v domácnosti - to ještě existuje? To byla moje matka, ale jen do určité doby, nikoliv celý život. Dnes neznám žádnou ženu, kromě těch manželek velkopodnikatelů, která by byla "v domácnosti". Na mateřské, pak na rodičovské. A to všechno se při výpočtu důchodu zohledňuje. Nemůžu přece srovnávat výši svého důchodu s příjmem např. Václava Klause. To určitě nebude tím, že jsem byla doma se dvěma dětmi. A co se týká vyřizování všech nezbytných náležitostí - v roce 1994 jsem všechno vyřídila a bez problémů. V nemocnici jsem dostala zprávu o úmrtí, s tou jsem šla vyřídit pohřeb. Odevzdala jsem OP, ŘP, vojenskou knížku. Pak jsem si vyřídila vdovský a sirotčí důchod na děti, a potom jsem byla vyzvána notářkou k vřízení pozůstalosti. Žádný problém v tom nevidím.

Ano , dobrý článek , hezky se to čte . Ale také dlouhá léta se hovoří o tom , že ženy mají nejen nižší vdovské důchody , ale také starobní penze . A potom osamocená žena se má co otáčet . Kdy se v tom konečně něco změní ?

Mnohé je v článku napsáno, ale to podstatné nikoliv. Pokud jde o manžele, nebo jakýkoliv jiný vztah a mají společný účet, pak je dobré mít určitou zálohu doma v hotovosti i když oba mají přístup k účtu. Pokud majitel účtu "odejde", je společný účet bankou zablokován a pozůstalý/á může s penězi na účtu disponovat až po ukončení dědického řízení, t.j., až po vydání usnesení. Dědické řízení není záležitost na týden, ani na 14 dnů a ani v této těžké situaci nikoho nezajímá z čeho pozůstalý/á zaplatí pohřeb a z čeho bude několik měsíců žít. Toto platí i ve spořádaných vztazích a kdyby moji známou nepodpořily děti ...................