Tykání a vykání mělo dříve přesně stanovená pravidla a kdo je nedodržoval, byl považován za nevychovaného burana. Jenže s průnikem angličtiny do českého slovníku se objevil trend, že mnoho lidí či firem používá tykání běžně. Berou to tak, že v angličtině se vykání a tykání nerozlišuje, považují ho za zbytečné. Objevují se i názory, že tykání je naopak rozumnější, protože díky němu jsme si tak nějak rovni a je jedno, jestli je člověku dvacet nebo šedesát let.
Někteří lidé ovšem úpí zděšením, když jim chodí mailové nabídky typu:
Poslední dny výhodných cen, nepropásni je.
Speciální nabídka jen pro tebe.
Až do pátku ti odvezeme zboží domů zdarma.
„Před časem jsem si kupovala skříň v jednom velkém hobbymarketu. Pán u pokladny chtěl můj mail. Myslela jsem si, že je to kvůli dodání zboží, tak jsem mu ho, stejně jako telefonní číslo, nadiktovala. Od té doby mám od nich denně jeden i dva maily s nějakou nabídkou, ve kterých mi ten řetězec familiárně tyká. Připadá mi to směšné. Můj muž říká, že je to neuctivé. Když jsme tak nad tím přemýšleli, došli jsme k závěru, že je opravdu bizarní, že řetězec známé značky tyká sedmdesátileté zákaznici,“ vypráví Jiřina z Ostravy.
„No jo, jenže oni neví, kolik je zákazníkovi let,“ říká na to její vnuk.
„No, právě proto o tom mluvím. Normální je přece zákazníkovi vykat a pak se předejte směšné situaci, že sedmdesátileté paní někdo tyká,“ reaguje Jiřina.
„Jak se tak často pohybuji v on-line prostředí, všímám si, že mnoho lidí, jimž jsem zobrazen pouze na monitoru, má tendenci považovat mě za kolegu či „kámoše“, se kterým sdílí stejný osud osob připoutaných na pracovní židli. Nevidím však ani jediný důvod, abych rezignoval na běžné a uznávám, že mírně konzervativní, způsoby jednání se mnou. Jedním z těch, které mě čas od času vyrazí dech, je, že mi někdo hned začne tykat a k tomu jako korunu zkrátí mé jméno,“ uvádí Daniel Šmíd, jeden z nejuznávanějších odborníků na etiketu.
Zastává názor, že v českém jazyce je běžné, že se v případě setkání dvou dospělých lidí tyto osoby oslovují příjmením při zachování vykání. Jinými slovy, ať už jde o obchodní korespondenci, obchodní nabídku či běžné setkání v práci či ve společnosti, je na místě napsat či říct: Pane Nováku, jsem rád, že vás poznávám. Nebo: Pane Nováku, dovolte, abych Vám nabídl...
Pokud jde o hromadný mail určený více lidem, ani v tomto případě není důvod k tykání, naopak. Mnohem vhodnější by bylo: Vážení zákazníci, dovolte, abych Vám nabídl…
Je jasné, že mnoha lidem může takové jednání připadat mírně archaické a považují za běžné si tykat, oslovovat se křestními jmény, zejména v internetovém prostředí. Tak jistě, někdo, komu je sedmdesát, může považovat za příjemné, když ho dvacetiletá slečna osloví „ty, Pepo“, ale zpravidla se tak stane jen ve chvíli, kdy slečna neví, jak ten, komu píše, vypadá a kolik mu je ve skutečnosti let. Což je na internetu běžné. Takže Pepa může zdárně předstírat, že je třicetiletý junák, ovšem jen v případě, že nedojde na videohovor.
Daniel Šmíd o etiketě přednáší a zájemcům zpravidla vysvětluje, že v ní stále platí přesně daná pravidla. Například to, že tykání nabízí starší mladšímu, žena muži, případně, že může dojít k jakési mezifázi, kdy starší člověk řekne mladšímu, že ho může oslovovat křestním jménem. Ovšem to znamená, že dotyčný pak staršího oslovuje například: „Prosím Vás, Miroslave, mohl bych Vás požádat.... Neznamená to, že začne říkat: „Mirdo, prosím tě….“
Pozoruhodnou zkušenost s tímto má například osmapadesátiletý Petr, který před časem nastoupil do jedné firmy nabízející finanční produkty. „Vzal jsem tam řadovou pozici obchodníka, přestože jsem dříve bral vyšší plat a lepší postavení. Ale původní zaměstnavatel snižoval stavy a já byl rád, že jsem našel práci v oboru. V mém věku jsem si už nechtěl vyskakovat. Jsem tam nejstarší, ale ti mlaďoši mě přijali moc hezky. Přišli všichni najednou, řekli, že si všichni tykají a jestli mi nevadí, když si s nimi taky budu tykat. Mně se to moc líbilo. Prolomili ledy, nedali mi najevo, že bych mohl být jejich táta, vzali mě mezi sebe. Mně je příjemné, že mi tykají. Ovšem na druhé straně mi přijde směšné, když mi přijde mail z nabídkou z nějakého e-shopu a automaticky mi v něm prodejci tykají taky,“ vypráví.
Daniel Šmíd také upozorňuje, že není úplně korektní používat výraz mladík, či slečna. „Každá žena, která pracuje nebo její věk odhadujete na více než devatenáct let, je paní. Neoslovujte mladé ženy slovem „slečno“. Studentky vysokých škol, servírky, průvodčí, prodavačky, oslovujte „paní“. Slečna už není vyjádřením partnerského svazku, ale věku. U mužů také nepoužíváme formu „mladíku“ nebo „hochu“. Nepoužívejte ani oslovení „mladý pane“ nebo „mladá paní“. Můžete se dostat do rizika, že vedle opodál stojící dámu oslovíte jinak,“ vysvětluje na svých stránkách Daniel Šmíd.
No jistě, když muž řekne jedné sousedce „mladá paní“ a druhé „paní“, může se ta druhá urazit, protože je třeba ve skutečnosti mladší, než ta, která mu připadá mladá.
Ano, pro někoho to může být slovíčkaření, zbytečné téma. Jenže zdánlivě zbytečné maličkosti utvářejí obraz o tom, jaký člověk je, jak působí na okolí, jak se mu daří uspět v životě. Formují prostředí, ve kterém žijeme. Člověk či firma, který rozesílá tykací maily nebo kolegy automaticky osloví zdrobnělým jménem a tykání bere jako tu nejpřirozenější věc na světě, vysílá signál, že je tak trochu buran, i když si myslí, že se chová v souladu se současnými trendy.
