Večer
V pokoji ponořeném do tmy svítí dvě červená světýlka.
Budík a televize.
Nade dveřmi bliká ve třicetivteřinových intervalech zelený obdélníček hlásiče oxidu uhelnatého.
Zatažené a ne plně sklopené žaluzie propouštějí zvenku trochu světla.
Dovnitř neproniká žádný zvuk.
Ležím klidně, bez hnutí.
Svět jako by přestal existovat.
Maminko, už nejsi.
Uvnitř
Ve chvílích poklidné samoty
se někdy zadívám do svého nitra.
Přes nános životních zážitků,
radostí, štěstí, smutků i zoufalství,
výher a proher
i docela obyčejných dní
vidím malou, ustrašenou holčičku.
Chtěla bych ji chránit.
Foto: pixabay.com