Časné ráno pátého dne nás zastihlo, jak před útulným hotelem v Kyleakinu nakládáme zavazadla do autobusu a těšíme se na den zasvěcený prohlídce ostrova Skye.
Ostrov Skye je největším a nejsevernějším ostrovem v souostroví Vnitřní Hebridy. Díky romantickým přírodním scenériím patří k turisticky nejpřitažlivějším částem Skotska. Zelené pastviny plné ovcí, drsné horské hřebeny, jezera, vodopády, malebné zátoky, rozeklané pobřežní útesy, středověké hrady i půvabné vesničky - to vše činí z ostrova téměř magické místo.
Počasí ve Skotsku je nevyzpytatelné a proměnlivé. Vždyť bývá název ostrova odvozován mimo jiné od severského výrazu „Sky-a“, který označuje zamračenou oblohu. Tento den jsme se o tom všem přesvědčili.
Autobus s námi vyrazil po silnici kopírující pobřeží, míjející zelené vrcholky protkané vodopády a překračující dravé horské říčky. Nad krajem se válela těžká mračna a po chvíli nám už výhledy kazil hustý déšť. U jednoho z vodopádů jsme se zastavili alespoň na krátkou fotopřestávku.
Než jsme dorazili do Portree, liják naštěstí ustal. Mohli jsme se nerušeně projít po malebném městečku, které je správním střediskem ostrova. Prošli jsme několika úzkými uličkami, nakoukli do výkladních skříní (do té veliké chlupaté skotské kravičky jsem zamilovala, ale do letadla bych se s ní bohužel nevešla, a taky manžel byl zásadně proti...), prohlédli si památník na náměstí. V přístavu, lemovaném pestrými domky, vonělo moře, na němž se pohupovaly menší loďky a plachetnice.
Další změna počasí dorazila jen o něco později. Chvilka pro vyfotografování jedné ze zdejších proslulých skalních věží, byla pro silný liják opravdu kratičká. Z autobusu se tenkrát odvážili jen opravdoví nadšenci.
Když jsme se vydávali z parkoviště na vyhlídku na vodopády, kterými vytéká voda z jezera Loch Mealt, byla obloha ještě silně zachmuřená, ale déšť ustal. Když jsme došli k pobřežním útesům, začalo se moře na obzoru třpytit ve slunečním svitu. Paprsky slunce pak ozářily vodopád Mealt Falls řítící se z úctyhodné výšky i fascinující Kilt Rock, útes tvořený 60 m vysokými čedičovými sloupy a připomínající sklady na tradičním skotském oděvu.
Skye Museum of Island Life nabízí rekostrukci tzv. černých domků, v jakých žili zdejší obyvatelé ještě před sto lety.
V jednom z domků je expozice věnovaná oblíbené skotské hrdince Floře MacDonaldové. Ta se proslavila tím, že po porážce jakobitů v bitvě u Cullodenu v roce 1746 pomohla uprchnout jejich veliteli, princi Charlesi Stuartovi, jemuž tu říkají Bonnie Prince Charlie. Dopravila ho v přestrojení za služebnou na Skye, odkud se mu podařilo prchnout do Francie. Flora byla po prozrazení uvězněna v Anglii. Když ji v roce 1747 propustili, vrátila se do Skotska a později se provdala za Allana MacDonalda. S ním a dětmi pak emigrovala do Ameriky. Během americké za nezávislost o vše přišli, protože Allan bojoval jako většina Highlanderů na straně Britů. Vrátili se do Skotska. Flora prožila konec života na Skye a je pochována na kilmuirském hřbitově na vršku nad muzeem. Její tělo je zavinuto do princova prostěradla.
Flořin hrob zdobí skotský kříž.
O útěku Bonnie Prince Charlieho na Skye vypráví píseň „Skye Boat Song“, jejíž slova napsal Angličan Harold Boulton v roce 1884 na starý galský veslařský nápěv. U nás ji proslavila znělka seriálu Cizinka (Outlander). Průvodce nám píseň pouštěl cestou. Vy si ji můžete poslechnout také, třeba v této působivé verzi : https://www.youtube.com/watch?v=XBSqQPP4aVM.
Floru MacDonaldovou, Bonnie Prince Charlieho a historii jakobitských povstání jsme si připomněli také na hradě Dunvegan. Hrad je po tisíciletí domovem vůdců klanu MacLeodů. Za jednoho z nich se provdala Flořina dcera a matka u ní nějaký čas pobývala.
Hrad se vypíná na skále nad zálivem Loch Dunvegan a je obklopen rozsáhlými zahradami s vodopády, jezírky, vzácnými dřevinami a množstvím druhů květin.
Když jsme ostrov Skye opouštěli, opět se rozpršelo. Přes mokrá okna jsme ještě zahlédli nádherný starý most přes řeku Sligachan. Pak přejezd přes Skye bridge, a byli jsme zpět na skotské pevnině.
Projížděli jsme v hustém dešti nádherně zeleným pohořím Grampiany. Zastavili jsme u pomníku Commando Memorial, který byl odhalen v roce 1952 na památku britských Commandos, kteří měli v oblasti za 2. světové války výcvikový tábor. Autorem sousoší je skostský sochař Scott Sutherland. Dnes je u pomníku zahrada vzpomínek - čestné místo posledního odpočinku vojáků 2. světové války i těch, kteří bojovali např. ve válce o Falklandy, či v Iráku a Pákistánu.
Z místa bývá výhled na nejvyšší skotskou horu Ben Nevis (1343 m n. m.), před námi se však hora ukryla v mlze a za dešťovými kapkami.
Pozdě večer jsme dorazili na večeři a nocleh do hotelu ve vesničce Tyndrum na okraji Národního parku Loch Lomond a Trossachs. O této obdivuhodné oblasti zase příště.
Předchozí díly:
https://www.i60.cz/clanek/detail/27587/vzpominka-na-skotsko-1-cast-cesta-a-edinburgh
https://www.i60.cz/clanek/detail/27640/vzpominka-na-skotsko-2-cast-zastaveni-cestou-na-sever
https://www.i60.cz/clanek/detail/27697/vzpominka-na-skotsko-3-cast-orkneje
https://www.i60.cz/clanek/detail/27750/vzpominka-na-skotsko-4-cast-za-hrady-jezerem-a-priserou
Zdroje:
SCOTT, A. Skotsko: Desetkrát víc zážitků. Praha: Ikar, 2005.
https://www.mundo.cz/skotsko/kilt-rock
https://www.historic-uk.com/HistoryUK/HistoryofScotland/Flora-Macdonald/
https://www.turistika.cz/mista/commando-memorial-skotsko/detail
https://en.wikipedia.org/wiki/Commando_Memorial