Bojím se, že ve stáří budu sám. Co když ke strachu není důvod? Single senioři žijí mnohdy spokojený život

Zdravím díky, za článek https://www.i60.cz/

Co je na tom,zůstat starý a sám? Aspoň nás nebude nikdo otravovat...Mně tedy nevadí představa,že bych jednou zůstala sama,jedině,že bych byla opravdu nemohoucí,tak to by byl problém.Ani bych nechtěla,aby se děti kvůli mě nějak přemáhaly,však ono to nějak dopadne...Možná by se každý mohl ke stáří připravovat,trochu s nadsázkou,na to,že by mohl zůstat sám(osamocen),aby až to nastane,z toho nebyl tak vyvalený! Ono to pak nakonec stejně může dopadnout jinak....

Moji rodiče se o své rodiče ve stáří nestarali, bydleli sice daleko, ale návštěva třeba jednou, dvakrát za rok byla stejně málo. Většinou jsme jezdili, tedy všechna vnoučata, za babičkami a dědečky. Já jsem nakonec měla tři domácnosti - kromě vlastní, ještě u starých a nemocných rodičů a tchána. Pěkně jsem si to "užila" a teď opravdu nechci, abych zůstala dětem na krku. Představa, že jdu třeba v sedmdesáti na "intr", je hrozná, ale opravdu nechci svým dětem přidávat další starosti, mají dost vlastních. Máme se rádi, pomáhají mi jak mohou, já se snažím pomoc oplácet jak to jde, ale opravdu je nechci uvázat u své postele.

Jsem vdovou už pár let. Nevýskám, často mi bývá smutno, ale ani se nelituji. Hledám aktivně aspoň střípky štěstí a doufám, že už skončí konečně skončí tato pandemická doba, abych opět mohla mezi lidi, na výstavy, s přítelkyněmi do kavárny. Prostě ještě si něco užít, dokud to jde.

Každý příběh je jiný. My jsme se se sestrou nemohly postarat o tatínka, protože jsme v době jeho smrti byly děti. A o maminku, když nám bylo přes 20, tak to šlo při jejím zhoubném nevyléčitelném onemocnění jen nárazově, jinak musela prodělávat léčbu v nemocnici. No, a teď je řada na nás. Jsme bohužel bez potomků. Když bude mít jedna větší štěstí, postará se o ni podle svých sil ta druhá. A nebo to půjde nějak, jak se říká, ráz naráz. Anebo skončíme někde v sociálním zařízení. Takže tady to s článkem ani některými komentáři, kterým nic nevytýkám, nelze srovnat. Není to na politování, na stížnost. Prostě jsme to dostaly. Třeba se v příštím životě (pro ty, kteří tomu věří) budeme mít báječně. Anebo jsme se už měly. Omlouvám se za tuhle úvahu.

Ano, každý si umí stěžovat, nechat se politovat. Okolí t bydliště velice dobře ví, kdo z těch nyní potřebných se sám o své blízké staral. Měli jsme příbuzného, který nikdy nestal o to, aby mladí přijeli. Ovdověl a klidné jim do očí řekl, že v domě není na přespání místo. Nikdo se nemůže divit, že tam jezdit přestali. Lidí taky dobře vědí, že jejich příbuzní, sousedi, upřednostňují vybraného potomka. Často nad tím vrtí hlavou, když to odsouvané dítě normálně pracuje, spořádaně žije, atd. Není důvod ho odsouvat na druhou kolej. Je to vidět i na rodinné sešlosti. Od favoritů se dárky vystaví a opěvují, dárek stejně drahý a stejně užitečný od TOHO DRUHÉHO se uklidí a používá. O těch oblíbených se mluví, tamti jiní prostě jen existují. Někteří rodiče by měli mít jen jedno dítě. Ovšem, není to nic záviděníhodného. Moc si ho všímají, moc mu do všeho mluví, většinou pro něj až moc dělají. A on je jednou na tu péči sám. Nemá se s kým podělit. A zase teoretizování.....umějí se dvě tři děti o péči podělit rovným dílem? Co tak vidím, dobrá příprava pro život je, když rodič dá lásku, ale i svůj díl odpovědnosti,chce pomoc adekvátně věku dítěte, podpoří v problémech, ale vede k samostatnosti, zkrátka ve výchově je asi ta neschůdná, nepohodlná cesta ta optimální. Aby si dítě v životě vědělo rady. Znám dost lidí, co se na péči o rodiče domluvili a podělili, znám dost důchodců, kterým děti pomáhají stejně jako kdysi oni těm svým rodičům. No a taky znám lidi, co pro druhé dělali, co šlo a zrovna jim, kteří si to zasloužili, se to nevrátilo....

Souhlasím určitě s tím, že každá životní situace má své úhly pohledu, svůj rub i líc...Také se stává, že nemohoucí rodiče očekávají maximální pomoc od svých dětí, ale o své rodiče se nepostarali vůbec...

Tak jako se připravujeme na první půlku života, tak by se mělo věnovat i té druhé půlce. Samotu někdo považuje za výhodu stáří, pro jiného je to katastrofa. A tak dál. Filozofie nedává konečné řešení, ale klade otázky, probouzí myšlení. Filozofie a stáří je pro mne úžasné partnerství.

>Kdo se předem připraví na variantu, že jednou v životě bude žít především sám se sebou, je na vysokou formu stáří připraven mnohem lépe, než ten, kdo sní..............< Chtěl bych vidět toho,kdo žil ve (se vším všudy) spořádané rodině.jak se svědomitě připraví na to,že bude žít sám.Teoreticky možná správně,prakticky hloupost. Jen proti vnějším vlivům odolnější jedinci mají větší šanci,že se jim to podaří.

Tp jsou všechno filosofické otázky, o kterých se píše celá staletí a které ještě nebyly vyřešeny. Zákon akce a reakce stále platí.