Bojím se, že ve stáří budu sám. Co když ke strachu není důvod? Single senioři žijí mnohdy spokojený život
FOTO: Pexels

Bojím se, že ve stáří budu sám. Co když ke strachu není důvod? Single senioři žijí mnohdy spokojený život

24. 3. 2021

Samota je pro mnoho lidí strašákem a spojují si ji s životem ve vysokém věku. Čím dál častěji je však vidět, že početná rodina automaticky nezaručuje, že člověk stáří nebude prožívat sám. Mnohdy je tomu naopak a single senioři žijí spokojenější život.

Osmasedmdesátiletá Zdena nemá děti a ovdověla po sedmdesátce. Po letech, kdy žila sama ve svém bytě, se její zdravotní stav začal tak horšit, že jí došlo, že bude odkázána na pomoc druhých. „Nesmírně mi pomohla zdravotní sestra mého praktického lékaře. Chodila za mnou s paní z úřadu, sepsaly jsme žádost o místo v domově seniorů, vše za mě zařídily. Vím, že tam mé přijetí několikrát urgovaly. Nosily mi nákupy, staraly se o mě. Rozhodně to bylo nad rámec jejich pracovních povinností. Taky se vyplatilo, že jsem měla dobré vztahy se sousedy. Odstěhovali mě, s mnoha věcmi spojenými s novým životem mi pomohli,“ vypráví Zdena. Po šesti měsících od podání žádosti se pro ni totiž našlo místo v jednom domově. „Byt byl obecní, takže jsem se prostě jen přesunula. Jsem spokojená. Doma už jsem být nemohla, sama to uznávám. Samozřejmě, že jsem z té změny měla strach, ale naštěstí jsem na pokoji s moc fajn paní. Není důvod, abychom si to tady vzájemně ztěžovaly,“ vypráví. Zdeně několikrát týdně telefonuje její sousedka. Navštěvuje ji. Chodí za ní stále na návštěvy i už zmíněná zdravotní sestra a studentka, která Zdeně dělá společnici. Občas ji vyveze ven, předčítá jí. „Rozhodně se necítím osamělá, spíše žiju rušněji než doma,“ tvrdí.

Ovšem paní, která je s ní na pokoji, má za sebou odlišný příběh. Vychovala čtyři děti. Dvě vlastní, dvě manželovy. Syn jí zařídil místo v domově pro seniory s příslibem, že jí bude přispívat na jednolůžkový pokoj, který je dražší a z penze ho sama neutáhne. Za to mu paní věnovala svůj byt. Byt prodal, jenže po pár letech matce na jednolůžkový pokoj přispívat přestal, takže ji v domově přesunuli na dvoulůžkový. Návštěvy za ní chodí nanejvýš jednou za půl roku. „Občas jí někdo zatelefonuje. Vím, že ji to trápí. Pořád mi vypráví o dětech, o vnoučatech, o pravnoučatech, přitom některé ani neviděla. Žijou sice v jiných městech, ale je jasné, že na ni kašlou. Je osamělá. Přitom je to tak milá, hodná paní. Je to strašné, vychovala čtyři děti a teď jim nestojí ani za to, aby za ní přijeli,“ tvrdí Zdenka.

Sociologové a psychologové čím dál více mluví o tom, že není třeba spojovat stáří se strašákem osamělosti jen proto, že někdo nemá děti, příbuzné. Společnost se tak proměnila, že lidí, kteří prožijí stáří v rodinném kruhu, případně v častém kontaktu s příbuznými, je a bude čím dál méně.

„Před časem publikovaný výzkum ukázal, že ve většině případů stejně dožíváme všichni sami. Přátelé odcházejí, rodina se rozprchne. Stáří prožité o samotě už není vyhrazeno jen pro ty, kteří dlouhodobě žili single,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová.

Přibývá lidí, kteří ve vyšším věku nemají žádné blízké příbuzné a vše nasvědčuje tomu, že v dalších letech jich ještě přibývat bude. Stačí se rozhlédnout. Rodí se málo dětí, lidé se často rozvádějí, stěhují se za prací. Tradiční modely, kdy rodina léta žila v jedné vesnici, dávno padly.

Je čas přestat pohlížet na stáří jako na dobu, od které očekáváme rodinné sešlosti a četné návštěvy vnoučátek. Je vysoce pravděpodobné, že pro většinu lidí to bude doba, kdy prostě budou sami. A je jen na nich, jak to přijmou a zda si na této podobě života dovedou najít příjemné stránky.

„Občas vidím, že nejvíce se trápí lidé, kteří mají rodiny, ale ty za nimi nejezdí,“ říká Jana Novotná, která pracovala v několika domovech pro seniory. „Naopak klienti, kteří byli zvyklí na single život, mi připadají vyrovnanější. Jsou zvyklí být sami se sebou, často jde o introverty, kteří nevyhledávají společenské akce a jsou raději v klidu na svých pokojích. Občas za lidmi, které jsme měli evidovány jako osamělé, chodilo více návštěv než za těmi, kteří měli rodiny,“ tvrdí. Vzpomíná na paní, která neměla děti a žádné příbuzné, ale až do smrti ji v domově seniorů navštěvovaly bývalé mladší kolegyně z práce a jejich děti. „Ona byla vlastně méně osamělá, než mnohé ženy, kterým se rodiny rozutekly po světě,“ podotýká sociální pracovnice.

Kdo se předem připraví na variantu, že jednou v životě bude žít především sám se sebou, je na vysokou formu stáří připraven mnohem lépe, než ten, kdo sní o tom, že bude hýčkán početnou rodinou. Samozřejmě, že jsou a budou rodiny, ve kterých je péče o nemocného seniora samozřejmostí, ne nepříjemnou povinností. Ale stejně tak jsou rodiny, pro které je jen hodinová návštěva nemocného příbuzného otravou.

Je dobré si toto uvědomit. Je to jedna z cestiček, které se pak sbíhají v cestu, jak si udělat stáří co nejpříjemnější, bez starostí, bez výčitek, bez ideálů a bez srovnávání se s druhými.

 

psychika samota vztahy a sex
Hodnocení:
(4.7 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Knapová
Zdravím díky, za článek https://www.i60.cz/
Lenka Kočandrlová
Co je na tom,zůstat starý a sám? Aspoň nás nebude nikdo otravovat...Mně tedy nevadí představa,že bych jednou zůstala sama,jedině,že bych byla opravdu nemohoucí,tak to by byl problém.Ani bych nechtěla,aby se děti kvůli mě nějak přemáhaly,však ono to nějak dopadne...Možná by se každý mohl ke stáří připravovat,trochu s nadsázkou,na to,že by mohl zůstat sám(osamocen),aby až to nastane,z toho nebyl tak vyvalený! Ono to pak nakonec stejně může dopadnout jinak....
Magda Škodová
Moji rodiče se o své rodiče ve stáří nestarali, bydleli sice daleko, ale návštěva třeba jednou, dvakrát za rok byla stejně málo. Většinou jsme jezdili, tedy všechna vnoučata, za babičkami a dědečky. Já jsem nakonec měla tři domácnosti - kromě vlastní, ještě u starých a nemocných rodičů a tchána. Pěkně jsem si to "užila" a teď opravdu nechci, abych zůstala dětem na krku. Představa, že jdu třeba v sedmdesáti na "intr", je hrozná, ale opravdu nechci svým dětem přidávat další starosti, mají dost vlastních. Máme se rádi, pomáhají mi jak mohou, já se snažím pomoc oplácet jak to jde, ale opravdu je nechci uvázat u své postele.
Svatava Páleníková
Jsem vdovou už pár let. Nevýskám, často mi bývá smutno, ale ani se nelituji. Hledám aktivně aspoň střípky štěstí a doufám, že už skončí konečně skončí tato pandemická doba, abych opět mohla mezi lidi, na výstavy, s přítelkyněmi do kavárny. Prostě ještě si něco užít, dokud to jde.
Zuzana Pivcová
Každý příběh je jiný. My jsme se se sestrou nemohly postarat o tatínka, protože jsme v době jeho smrti byly děti. A o maminku, když nám bylo přes 20, tak to šlo při jejím zhoubném nevyléčitelném onemocnění jen nárazově, jinak musela prodělávat léčbu v nemocnici. No, a teď je řada na nás. Jsme bohužel bez potomků. Když bude mít jedna větší štěstí, postará se o ni podle svých sil ta druhá. A nebo to půjde nějak, jak se říká, ráz naráz. Anebo skončíme někde v sociálním zařízení. Takže tady to s článkem ani některými komentáři, kterým nic nevytýkám, nelze srovnat. Není to na politování, na stížnost. Prostě jsme to dostaly. Třeba se v příštím životě (pro ty, kteří tomu věří) budeme mít báječně. Anebo jsme se už měly. Omlouvám se za tuhle úvahu.
Eva Kopecká
Ano, každý si umí stěžovat, nechat se politovat. Okolí t bydliště velice dobře ví, kdo z těch nyní potřebných se sám o své blízké staral. Měli jsme příbuzného, který nikdy nestal o to, aby mladí přijeli. Ovdověl a klidné jim do očí řekl, že v domě není na přespání místo. Nikdo se nemůže divit, že tam jezdit přestali. Lidí taky dobře vědí, že jejich příbuzní, sousedi, upřednostňují vybraného potomka. Často nad tím vrtí hlavou, když to odsouvané dítě normálně pracuje, spořádaně žije, atd. Není důvod ho odsouvat na druhou kolej. Je to vidět i na rodinné sešlosti. Od favoritů se dárky vystaví a opěvují, dárek stejně drahý a stejně užitečný od TOHO DRUHÉHO se uklidí a používá. O těch oblíbených se mluví, tamti jiní prostě jen existují. Někteří rodiče by měli mít jen jedno dítě. Ovšem, není to nic záviděníhodného. Moc si ho všímají, moc mu do všeho mluví, většinou pro něj až moc dělají. A on je jednou na tu péči sám. Nemá se s kým podělit. A zase teoretizování.....umějí se dvě tři děti o péči podělit rovným dílem? Co tak vidím, dobrá příprava pro život je, když rodič dá lásku, ale i svůj díl odpovědnosti,chce pomoc adekvátně věku dítěte, podpoří v problémech, ale vede k samostatnosti, zkrátka ve výchově je asi ta neschůdná, nepohodlná cesta ta optimální. Aby si dítě v životě vědělo rady. Znám dost lidí, co se na péči o rodiče domluvili a podělili, znám dost důchodců, kterým děti pomáhají stejně jako kdysi oni těm svým rodičům. No a taky znám lidi, co pro druhé dělali, co šlo a zrovna jim, kteří si to zasloužili, se to nevrátilo....
Iva Lišková
Souhlasím určitě s tím, že každá životní situace má své úhly pohledu, svůj rub i líc...Také se stává, že nemohoucí rodiče očekávají maximální pomoc od svých dětí, ale o své rodiče se nepostarali vůbec...
Ján Zábranský
Tak jako se připravujeme na první půlku života, tak by se mělo věnovat i té druhé půlce. Samotu někdo považuje za výhodu stáří, pro jiného je to katastrofa. A tak dál. Filozofie nedává konečné řešení, ale klade otázky, probouzí myšlení. Filozofie a stáří je pro mne úžasné partnerství.
Felix Julec
>Kdo se předem připraví na variantu, že jednou v životě bude žít především sám se sebou, je na vysokou formu stáří připraven mnohem lépe, než ten, kdo sní..............< Chtěl bych vidět toho,kdo žil ve (se vším všudy) spořádané rodině.jak se svědomitě připraví na to,že bude žít sám.Teoreticky možná správně,prakticky hloupost. Jen proti vnějším vlivům odolnější jedinci mají větší šanci,že se jim to podaří.
Věra Halátová
Tp jsou všechno filosofické otázky, o kterých se píše celá staletí a které ještě nebyly vyřešeny. Zákon akce a reakce stále platí.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?