Bojím se, že ve stáří budu sám. Co když ke strachu není důvod? Single senioři žijí mnohdy spokojený život
FOTO: Pexels

Bojím se, že ve stáří budu sám. Co když ke strachu není důvod? Single senioři žijí mnohdy spokojený život

24. 3. 2021

Samota je pro mnoho lidí strašákem a spojují si ji s životem ve vysokém věku. Čím dál častěji je však vidět, že početná rodina automaticky nezaručuje, že člověk stáří nebude prožívat sám. Mnohdy je tomu naopak a single senioři žijí spokojenější život.

Osmasedmdesátiletá Zdena nemá děti a ovdověla po sedmdesátce. Po letech, kdy žila sama ve svém bytě, se její zdravotní stav začal tak horšit, že jí došlo, že bude odkázána na pomoc druhých. „Nesmírně mi pomohla zdravotní sestra mého praktického lékaře. Chodila za mnou s paní z úřadu, sepsaly jsme žádost o místo v domově seniorů, vše za mě zařídily. Vím, že tam mé přijetí několikrát urgovaly. Nosily mi nákupy, staraly se o mě. Rozhodně to bylo nad rámec jejich pracovních povinností. Taky se vyplatilo, že jsem měla dobré vztahy se sousedy. Odstěhovali mě, s mnoha věcmi spojenými s novým životem mi pomohli,“ vypráví Zdena. Po šesti měsících od podání žádosti se pro ni totiž našlo místo v jednom domově. „Byt byl obecní, takže jsem se prostě jen přesunula. Jsem spokojená. Doma už jsem být nemohla, sama to uznávám. Samozřejmě, že jsem z té změny měla strach, ale naštěstí jsem na pokoji s moc fajn paní. Není důvod, abychom si to tady vzájemně ztěžovaly,“ vypráví. Zdeně několikrát týdně telefonuje její sousedka. Navštěvuje ji. Chodí za ní stále na návštěvy i už zmíněná zdravotní sestra a studentka, která Zdeně dělá společnici. Občas ji vyveze ven, předčítá jí. „Rozhodně se necítím osamělá, spíše žiju rušněji než doma,“ tvrdí.

Ovšem paní, která je s ní na pokoji, má za sebou odlišný příběh. Vychovala čtyři děti. Dvě vlastní, dvě manželovy. Syn jí zařídil místo v domově pro seniory s příslibem, že jí bude přispívat na jednolůžkový pokoj, který je dražší a z penze ho sama neutáhne. Za to mu paní věnovala svůj byt. Byt prodal, jenže po pár letech matce na jednolůžkový pokoj přispívat přestal, takže ji v domově přesunuli na dvoulůžkový. Návštěvy za ní chodí nanejvýš jednou za půl roku. „Občas jí někdo zatelefonuje. Vím, že ji to trápí. Pořád mi vypráví o dětech, o vnoučatech, o pravnoučatech, přitom některé ani neviděla. Žijou sice v jiných městech, ale je jasné, že na ni kašlou. Je osamělá. Přitom je to tak milá, hodná paní. Je to strašné, vychovala čtyři děti a teď jim nestojí ani za to, aby za ní přijeli,“ tvrdí Zdenka.

Sociologové a psychologové čím dál více mluví o tom, že není třeba spojovat stáří se strašákem osamělosti jen proto, že někdo nemá děti, příbuzné. Společnost se tak proměnila, že lidí, kteří prožijí stáří v rodinném kruhu, případně v častém kontaktu s příbuznými, je a bude čím dál méně.

„Před časem publikovaný výzkum ukázal, že ve většině případů stejně dožíváme všichni sami. Přátelé odcházejí, rodina se rozprchne. Stáří prožité o samotě už není vyhrazeno jen pro ty, kteří dlouhodobě žili single,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová.

Přibývá lidí, kteří ve vyšším věku nemají žádné blízké příbuzné a vše nasvědčuje tomu, že v dalších letech jich ještě přibývat bude. Stačí se rozhlédnout. Rodí se málo dětí, lidé se často rozvádějí, stěhují se za prací. Tradiční modely, kdy rodina léta žila v jedné vesnici, dávno padly.

Je čas přestat pohlížet na stáří jako na dobu, od které očekáváme rodinné sešlosti a četné návštěvy vnoučátek. Je vysoce pravděpodobné, že pro většinu lidí to bude doba, kdy prostě budou sami. A je jen na nich, jak to přijmou a zda si na této podobě života dovedou najít příjemné stránky.

„Občas vidím, že nejvíce se trápí lidé, kteří mají rodiny, ale ty za nimi nejezdí,“ říká Jana Novotná, která pracovala v několika domovech pro seniory. „Naopak klienti, kteří byli zvyklí na single život, mi připadají vyrovnanější. Jsou zvyklí být sami se sebou, často jde o introverty, kteří nevyhledávají společenské akce a jsou raději v klidu na svých pokojích. Občas za lidmi, které jsme měli evidovány jako osamělé, chodilo více návštěv než za těmi, kteří měli rodiny,“ tvrdí. Vzpomíná na paní, která neměla děti a žádné příbuzné, ale až do smrti ji v domově seniorů navštěvovaly bývalé mladší kolegyně z práce a jejich děti. „Ona byla vlastně méně osamělá, než mnohé ženy, kterým se rodiny rozutekly po světě,“ podotýká sociální pracovnice.

Kdo se předem připraví na variantu, že jednou v životě bude žít především sám se sebou, je na vysokou formu stáří připraven mnohem lépe, než ten, kdo sní o tom, že bude hýčkán početnou rodinou. Samozřejmě, že jsou a budou rodiny, ve kterých je péče o nemocného seniora samozřejmostí, ne nepříjemnou povinností. Ale stejně tak jsou rodiny, pro které je jen hodinová návštěva nemocného příbuzného otravou.

Je dobré si toto uvědomit. Je to jedna z cestiček, které se pak sbíhají v cestu, jak si udělat stáří co nejpříjemnější, bez starostí, bez výčitek, bez ideálů a bez srovnávání se s druhými.

 

psychika samota vztahy a sex
Hodnocení:
(4.7 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Martin Vrba
Paní Kopecká, pochopila jste mne naprosto přesně!!! Děkuji - já nejsem žádný nelida!
Eva Kopecká
Jestli jsem dobře pana Vrbu pochopila, nikterak neznevažoval ten smutek starých opuštěných lidí. On jen poukázal, že i to má svou příčinu a následek. Je snadné politovat někoho proto, že za ním děti nechodí. Ty děti za ním jistě totiž nechodila ani předtím. Jenomže to se tak nebralo, protože ten rodič nebyl sám, nebyl starý, nebyl nemocný. A třeba ani o to až tak nestál. Byl doma ve svém, mohl ven, měl známé, byl soběstačný. To se na to kouká jinak. Než když člověk musí do cizího prostředí. Stýská se mu po starém životě, ví, že nemá sílu na to, aby bydlel sám. No a když vidí, že druzí, kteří jsou s ním v každodenním kontaktu, ty návštěvy mají, logicky je mu smutno. Málokdo má tu kuráž, aby se ho otevřeně zeptal, v čem tedy je ten zakopaný pes. Ano, nějaký důvod to má, když dospělé dítě ze svého života rodiče, navíc ovdovělého, vypustí. Je vychovaný k sobectví? Byli na něj rodiče moc přísní? Samozřejmě, že jsou tací rodiče, kteří si tu lásku dětí bohužel nezaslouží. Znám rodiny, o nichž se všeobecně vědělo, že upřednostňují pouze svého oblíbence a druhé dítě bylo celý život na okraji zájmu. Nebo navíc zesměšňované, využívané na práci, atd. Takový potomek je šťastný, když si založí rodinu, ve které si to uspořádá jinak. A určitě nestojí o to, aby mu rodiče zaváděli ta svoje pravidla, aby nějak ty jeho děti a partnera ovlivnili....chápu to snad správně, že je snadné litovat..... stáří čeká na každého z nás. A ve výchově skutečně platí, jak se do lesa volá....otec, který své děti i ženu bil jako žito, matka, která děti doma zamykala a chodila po nocích nevím kam, ti se v domově důchodců budou muset bez těch návštěv obejít. Jenomže tam už málokdo bude vědět, proč ty děti se ani neukážou. A tak starouška šmahem pilotují jak ostatní, tak personál....mezi námi, člověk pro ty děti udělá,co může. Ale lépe je radši nepočítat, že nám to ve stejné míře odvedou....
Eva Stoklasová
Osamělých starších a starých jistě přibývá také protože, když naše děti mohly do světa, mnoho jich tam zůstalo. A také se odstěhovaly třeba kvůli práci do jiných měst... To potom opravdu ty návštěvy hodně ubydou. Teď zase téměř rok žádné návštěvy ani nejsou možné, ale pokud to jen trošku jde, snažme se mít dobrou náladu s hezkou hudbou a pěkným čtením a nesmutnit ....
Marie Hrádková
Dobrý den, já si nemyslím, že dcery jsou lepší v péči o staré rodiče. Pracovala jsem jako pečovatelka v domácí péči 8 let. Za tu dobu jsem poznala stovky klientů i jejich rodinných příslušníků, kteří se o ně starali velmi svědomitě. Nemohu říci, že by ženy převažovaly nad muži. Věřte mi, opravdu záleží na charakteru a ne na pohlaví.
Danka Rotyková
Článek se ji líbí, prostě popisuje osamělost ve stáří. Není to ze všech stran dopodrobna popsaný případ. I tak je dobře, že si uvědomujeme, jak rychle se vše mění. Člověk se narodí do světa s danými zvyky a učí se rodiče napodobovat. Než ale zestárne, to neměnné, co se naučil, přestává z části platit. Tak to prostě je a vždy bylo.
Martin Vrba
Pane Soukupe, tady to přece není o nějaké pravdivosti a líbivosti toho kterého životního příběhu a už vůbec ne o tom, kdo ho vypráví. A že jsem „vytýkal“ autorce, že se nezmínila o jiných pohledech na věc, například jak se chovala sama stěžovatelka k vlastním rodičům ve stáří, tak to byl jen řečnický obrat a nic skutečného. :) Paní Hofmanová vypráví jeden příběh života a nepochybuji, že je „pravdivý“, ale to samé přece platí o tom mém příběhu, protože životní příběhy jsou tak rozmanité, jako je lidí na světě a v tom ble – ble – ble nemělo být nic ponižujícího, ale jen to mělo zdůraznit, že je to jen vylíčení toho příběhu tou jednou stranou a já jsem podal ten příběh zase z jiné strany. Takové různé pohledy zažívají například lidé u rozvodových soudů, kdy to vypadá, že každý z manželů žil snad v úplně jiném manželství a přitom to bylo jen jedno – to jejich.:) A že se někomu líbí takový nebo onaký příběh vůbec neznamená, že neexistují v opravdovém životě i tisíce jiných příběhů, které si „žijí“ svým „životem“ bez ohledu, zda se někomu líbí, nebo nelíbí, a to dokonce ani těm samotným aktérům. Samozřejmě, že vám neberu právo, aby se vám líbil příběh paní autorky Hofmanové, vždyť jsem už s tím počítal, když jsem popsal já ten svůj příběh, který měl poukázat na to, co nikdy o těch lidech přesně nevíme. A věřte, že i takové, jako jsem to popsal já, příběhy jsou. A proto se už našlo i dost lidí tady v diskuzi, kteří například na výchovu v rodině kladou také velkou váhu. Sobě i vám však přeji takové stáří, které bude jen čítankově příkladné po všech stránkách a které se nám bude líbit nám i všem v okolí.:)
Václav Soukup
Pane Vrbo, musím se zastat paní Hofmanové. Pně se její článek líbí, protože život přináší nejrůznější příběhy. To spíše Váš komentář zasluhuje Ble ble ble !!!
Eva Kopecká
Paní Novotná, dítě, které bydlí od nás daleko, k nám těžko zaskočí ráno s čerstvým pečivem do snídaně. Moje maminka zase hlídala děti mému bratrovi téměř denně a mně vůbec. No a když něco potřebuje, obrátí se na mě. On nemá čas. Má hodně práce. Víte? Já si ten čas uměla zorganizovat tak, abych nikoho neobtěžovala a nezdržovala. U bratra je dodnes na návštěvě dvakrát týdně. Aby se s nimi všemi potěšila. K nám nechodí, protože na to nemá čas. A taky my bydlíme blíž o pár stanic, takže ani nemá potřebu. Nás může přece vidět...kdykoli nás náhodou potká. Jsou věci, které bychom se neměli snažit pochopit. Je dobře, že máte finanční rezervu a je i dobře, že jste syna pořádně vychovala. Čas ukáže.
Jitka Caklová
Z mého pohledu má paní Kopecká pravdu. Výchova dětí přece nespočívá v příkazech a zákazech. Je to příroda a děti se chovají jako mláďata zvířat. Co od rodičů odkoukají, to si nesou do vlastního života. Když šel tatínek zapřahat, jelo se na pole a nikdo nám nemusel říkat, protože už jako děti jsme věděli proč.
Dana Novotná
Tak nevím, jestli je to v tom, jak se chováme k rodičům my, budou tak i naše děti. Já jsem se starala o maminku až do její smrti, 90 let, ne, že by bydlela u mě, nebo v domově, ale každý den jsem za ní chodila, nakupovala, prala atd.. A můj ženatý bratr? ten 2x do roka na vánoce a narozeniny. Já mám syna, který bydlí asi 60km ode mne, a co se oženil, vidíme se velmi sporadicky. A vůbec si nejsem jistá, jestli by se o mě postaral. A to mě všichni říkají, jak jsem ho dobře vychovala. A proto mám finanční rezervu. Až přijde ten čas a budu potřebovat pomoc abych měla na zaplacení. Takže paní Kopecká, nemyslím si, že je to o výchvě. Alespoň pokud máte syna. U dcery je to úúúplně o něčem jiném. To vidím kolem sebe a i v rodině. A přitom se snachou si výborně rozumíme. Ale jsem jenom tchýně!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.