Bojím se, že ve stáří budu sám. Co když ke strachu není důvod? Single senioři žijí mnohdy spokojený život

Paní Kopecká, pochopila jste mne naprosto přesně!!! Děkuji - já nejsem žádný nelida!

Jestli jsem dobře pana Vrbu pochopila, nikterak neznevažoval ten smutek starých opuštěných lidí. On jen poukázal, že i to má svou příčinu a následek. Je snadné politovat někoho proto, že za ním děti nechodí. Ty děti za ním jistě totiž nechodila ani předtím. Jenomže to se tak nebralo, protože ten rodič nebyl sám, nebyl starý, nebyl nemocný. A třeba ani o to až tak nestál. Byl doma ve svém, mohl ven, měl známé, byl soběstačný. To se na to kouká jinak. Než když člověk musí do cizího prostředí. Stýská se mu po starém životě, ví, že nemá sílu na to, aby bydlel sám. No a když vidí, že druzí, kteří jsou s ním v každodenním kontaktu, ty návštěvy mají, logicky je mu smutno. Málokdo má tu kuráž, aby se ho otevřeně zeptal, v čem tedy je ten zakopaný pes. Ano, nějaký důvod to má, když dospělé dítě ze svého života rodiče, navíc ovdovělého, vypustí. Je vychovaný k sobectví? Byli na něj rodiče moc přísní? Samozřejmě, že jsou tací rodiče, kteří si tu lásku dětí bohužel nezaslouží. Znám rodiny, o nichž se všeobecně vědělo, že upřednostňují pouze svého oblíbence a druhé dítě bylo celý život na okraji zájmu. Nebo navíc zesměšňované, využívané na práci, atd. Takový potomek je šťastný, když si založí rodinu, ve které si to uspořádá jinak. A určitě nestojí o to, aby mu rodiče zaváděli ta svoje pravidla, aby nějak ty jeho děti a partnera ovlivnili....chápu to snad správně, že je snadné litovat..... stáří čeká na každého z nás. A ve výchově skutečně platí, jak se do lesa volá....otec, který své děti i ženu bil jako žito, matka, která děti doma zamykala a chodila po nocích nevím kam, ti se v domově důchodců budou muset bez těch návštěv obejít. Jenomže tam už málokdo bude vědět, proč ty děti se ani neukážou. A tak starouška šmahem pilotují jak ostatní, tak personál....mezi námi, člověk pro ty děti udělá,co může. Ale lépe je radši nepočítat, že nám to ve stejné míře odvedou....

Osamělých starších a starých jistě přibývá také protože, když naše děti mohly do světa, mnoho jich tam zůstalo. A také se odstěhovaly třeba kvůli práci do jiných měst... To potom opravdu ty návštěvy hodně ubydou. Teď zase téměř rok žádné návštěvy ani nejsou možné, ale pokud to jen trošku jde, snažme se mít dobrou náladu s hezkou hudbou a pěkným čtením a nesmutnit ....

Dobrý den, já si nemyslím, že dcery jsou lepší v péči o staré rodiče. Pracovala jsem jako pečovatelka v domácí péči 8 let. Za tu dobu jsem poznala stovky klientů i jejich rodinných příslušníků, kteří se o ně starali velmi svědomitě. Nemohu říci, že by ženy převažovaly nad muži. Věřte mi, opravdu záleží na charakteru a ne na pohlaví.

Článek se ji líbí, prostě popisuje osamělost ve stáří. Není to ze všech stran dopodrobna popsaný případ. I tak je dobře, že si uvědomujeme, jak rychle se vše mění. Člověk se narodí do světa s danými zvyky a učí se rodiče napodobovat. Než ale zestárne, to neměnné, co se naučil, přestává z části platit. Tak to prostě je a vždy bylo.

Pane Soukupe, tady to přece není o nějaké pravdivosti a líbivosti toho kterého životního příběhu a už vůbec ne o tom, kdo ho vypráví. A že jsem „vytýkal“ autorce, že se nezmínila o jiných pohledech na věc, například jak se chovala sama stěžovatelka k vlastním rodičům ve stáří, tak to byl jen řečnický obrat a nic skutečného. :) Paní Hofmanová vypráví jeden příběh života a nepochybuji, že je „pravdivý“, ale to samé přece platí o tom mém příběhu, protože životní příběhy jsou tak rozmanité, jako je lidí na světě a v tom ble – ble – ble nemělo být nic ponižujícího, ale jen to mělo zdůraznit, že je to jen vylíčení toho příběhu tou jednou stranou a já jsem podal ten příběh zase z jiné strany. Takové různé pohledy zažívají například lidé u rozvodových soudů, kdy to vypadá, že každý z manželů žil snad v úplně jiném manželství a přitom to bylo jen jedno – to jejich.:) A že se někomu líbí takový nebo onaký příběh vůbec neznamená, že neexistují v opravdovém životě i tisíce jiných příběhů, které si „žijí“ svým „životem“ bez ohledu, zda se někomu líbí, nebo nelíbí, a to dokonce ani těm samotným aktérům. Samozřejmě, že vám neberu právo, aby se vám líbil příběh paní autorky Hofmanové, vždyť jsem už s tím počítal, když jsem popsal já ten svůj příběh, který měl poukázat na to, co nikdy o těch lidech přesně nevíme. A věřte, že i takové, jako jsem to popsal já, příběhy jsou. A proto se už našlo i dost lidí tady v diskuzi, kteří například na výchovu v rodině kladou také velkou váhu. Sobě i vám však přeji takové stáří, které bude jen čítankově příkladné po všech stránkách a které se nám bude líbit nám i všem v okolí.:)

Pane Vrbo, musím se zastat paní Hofmanové. Pně se její článek líbí, protože život přináší nejrůznější příběhy. To spíše Váš komentář zasluhuje Ble ble ble !!!

Paní Novotná, dítě, které bydlí od nás daleko, k nám těžko zaskočí ráno s čerstvým pečivem do snídaně. Moje maminka zase hlídala děti mému bratrovi téměř denně a mně vůbec. No a když něco potřebuje, obrátí se na mě. On nemá čas. Má hodně práce. Víte? Já si ten čas uměla zorganizovat tak, abych nikoho neobtěžovala a nezdržovala. U bratra je dodnes na návštěvě dvakrát týdně. Aby se s nimi všemi potěšila. K nám nechodí, protože na to nemá čas. A taky my bydlíme blíž o pár stanic, takže ani nemá potřebu. Nás může přece vidět...kdykoli nás náhodou potká. Jsou věci, které bychom se neměli snažit pochopit. Je dobře, že máte finanční rezervu a je i dobře, že jste syna pořádně vychovala. Čas ukáže.

Z mého pohledu má paní Kopecká pravdu. Výchova dětí přece nespočívá v příkazech a zákazech. Je to příroda a děti se chovají jako mláďata zvířat. Co od rodičů odkoukají, to si nesou do vlastního života. Když šel tatínek zapřahat, jelo se na pole a nikdo nám nemusel říkat, protože už jako děti jsme věděli proč.

Tak nevím, jestli je to v tom, jak se chováme k rodičům my, budou tak i naše děti. Já jsem se starala o maminku až do její smrti, 90 let, ne, že by bydlela u mě, nebo v domově, ale každý den jsem za ní chodila, nakupovala, prala atd.. A můj ženatý bratr? ten 2x do roka na vánoce a narozeniny. Já mám syna, který bydlí asi 60km ode mne, a co se oženil, vidíme se velmi sporadicky. A vůbec si nejsem jistá, jestli by se o mě postaral. A to mě všichni říkají, jak jsem ho dobře vychovala. A proto mám finanční rezervu. Až přijde ten čas a budu potřebovat pomoc abych měla na zaplacení. Takže paní Kopecká, nemyslím si, že je to o výchvě. Alespoň pokud máte syna. U dcery je to úúúplně o něčem jiném. To vidím kolem sebe a i v rodině. A přitom se snachou si výborně rozumíme. Ale jsem jenom tchýně!