Bojím se, že ve stáří budu sám. Co když ke strachu není důvod? Single senioři žijí mnohdy spokojený život
FOTO: Pexels

Bojím se, že ve stáří budu sám. Co když ke strachu není důvod? Single senioři žijí mnohdy spokojený život

24. 3. 2021

Samota je pro mnoho lidí strašákem a spojují si ji s životem ve vysokém věku. Čím dál častěji je však vidět, že početná rodina automaticky nezaručuje, že člověk stáří nebude prožívat sám. Mnohdy je tomu naopak a single senioři žijí spokojenější život.

Osmasedmdesátiletá Zdena nemá děti a ovdověla po sedmdesátce. Po letech, kdy žila sama ve svém bytě, se její zdravotní stav začal tak horšit, že jí došlo, že bude odkázána na pomoc druhých. „Nesmírně mi pomohla zdravotní sestra mého praktického lékaře. Chodila za mnou s paní z úřadu, sepsaly jsme žádost o místo v domově seniorů, vše za mě zařídily. Vím, že tam mé přijetí několikrát urgovaly. Nosily mi nákupy, staraly se o mě. Rozhodně to bylo nad rámec jejich pracovních povinností. Taky se vyplatilo, že jsem měla dobré vztahy se sousedy. Odstěhovali mě, s mnoha věcmi spojenými s novým životem mi pomohli,“ vypráví Zdena. Po šesti měsících od podání žádosti se pro ni totiž našlo místo v jednom domově. „Byt byl obecní, takže jsem se prostě jen přesunula. Jsem spokojená. Doma už jsem být nemohla, sama to uznávám. Samozřejmě, že jsem z té změny měla strach, ale naštěstí jsem na pokoji s moc fajn paní. Není důvod, abychom si to tady vzájemně ztěžovaly,“ vypráví. Zdeně několikrát týdně telefonuje její sousedka. Navštěvuje ji. Chodí za ní stále na návštěvy i už zmíněná zdravotní sestra a studentka, která Zdeně dělá společnici. Občas ji vyveze ven, předčítá jí. „Rozhodně se necítím osamělá, spíše žiju rušněji než doma,“ tvrdí.

Ovšem paní, která je s ní na pokoji, má za sebou odlišný příběh. Vychovala čtyři děti. Dvě vlastní, dvě manželovy. Syn jí zařídil místo v domově pro seniory s příslibem, že jí bude přispívat na jednolůžkový pokoj, který je dražší a z penze ho sama neutáhne. Za to mu paní věnovala svůj byt. Byt prodal, jenže po pár letech matce na jednolůžkový pokoj přispívat přestal, takže ji v domově přesunuli na dvoulůžkový. Návštěvy za ní chodí nanejvýš jednou za půl roku. „Občas jí někdo zatelefonuje. Vím, že ji to trápí. Pořád mi vypráví o dětech, o vnoučatech, o pravnoučatech, přitom některé ani neviděla. Žijou sice v jiných městech, ale je jasné, že na ni kašlou. Je osamělá. Přitom je to tak milá, hodná paní. Je to strašné, vychovala čtyři děti a teď jim nestojí ani za to, aby za ní přijeli,“ tvrdí Zdenka.

Sociologové a psychologové čím dál více mluví o tom, že není třeba spojovat stáří se strašákem osamělosti jen proto, že někdo nemá děti, příbuzné. Společnost se tak proměnila, že lidí, kteří prožijí stáří v rodinném kruhu, případně v častém kontaktu s příbuznými, je a bude čím dál méně.

„Před časem publikovaný výzkum ukázal, že ve většině případů stejně dožíváme všichni sami. Přátelé odcházejí, rodina se rozprchne. Stáří prožité o samotě už není vyhrazeno jen pro ty, kteří dlouhodobě žili single,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová.

Přibývá lidí, kteří ve vyšším věku nemají žádné blízké příbuzné a vše nasvědčuje tomu, že v dalších letech jich ještě přibývat bude. Stačí se rozhlédnout. Rodí se málo dětí, lidé se často rozvádějí, stěhují se za prací. Tradiční modely, kdy rodina léta žila v jedné vesnici, dávno padly.

Je čas přestat pohlížet na stáří jako na dobu, od které očekáváme rodinné sešlosti a četné návštěvy vnoučátek. Je vysoce pravděpodobné, že pro většinu lidí to bude doba, kdy prostě budou sami. A je jen na nich, jak to přijmou a zda si na této podobě života dovedou najít příjemné stránky.

„Občas vidím, že nejvíce se trápí lidé, kteří mají rodiny, ale ty za nimi nejezdí,“ říká Jana Novotná, která pracovala v několika domovech pro seniory. „Naopak klienti, kteří byli zvyklí na single život, mi připadají vyrovnanější. Jsou zvyklí být sami se sebou, často jde o introverty, kteří nevyhledávají společenské akce a jsou raději v klidu na svých pokojích. Občas za lidmi, které jsme měli evidovány jako osamělé, chodilo více návštěv než za těmi, kteří měli rodiny,“ tvrdí. Vzpomíná na paní, která neměla děti a žádné příbuzné, ale až do smrti ji v domově seniorů navštěvovaly bývalé mladší kolegyně z práce a jejich děti. „Ona byla vlastně méně osamělá, než mnohé ženy, kterým se rodiny rozutekly po světě,“ podotýká sociální pracovnice.

Kdo se předem připraví na variantu, že jednou v životě bude žít především sám se sebou, je na vysokou formu stáří připraven mnohem lépe, než ten, kdo sní o tom, že bude hýčkán početnou rodinou. Samozřejmě, že jsou a budou rodiny, ve kterých je péče o nemocného seniora samozřejmostí, ne nepříjemnou povinností. Ale stejně tak jsou rodiny, pro které je jen hodinová návštěva nemocného příbuzného otravou.

Je dobré si toto uvědomit. Je to jedna z cestiček, které se pak sbíhají v cestu, jak si udělat stáří co nejpříjemnější, bez starostí, bez výčitek, bez ideálů a bez srovnávání se s druhými.

 

psychika samota vztahy a sex
Hodnocení:
(4.7 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Kopecká
Svatá pravda v tom, že jak my se chováme k rodičům, tak se k nám jednou naše děti většinou zachovají. Řada lidí, co je znám, to tak měla a má. A také by člověk trošinku měl na ta zadní kolečka myslet, dokud je při síle. Dokud je schopen se například přestěhovat blíže k rodině nebo unese změnit adresu a oželet svoje větší bydlení. Není nic horšího, než když se děti důchodového věku dohadují, co si počít s ovdovělým rodičem, který se zuby nehty drží v domě, kde si už ani sám nezatopí, ani neuvaří a neuklidí, a hnout se prostě za žádnou cenu nechce. Na pečovatelák už to třeba ani není, na domov důchodců se čeká dlouho, ani jedno z dětí nemá tak prostorné bydlení, aby oželelo dočasně jeden pokoj. Oč lépe na tom byla naše příbuzná, která souhlasila se společným bydlením s rodinou vnučky. Ve svém domečku zůstala, měla tam svůj pokoj a kuchyň, mladí si přistavěli, vozila jim děti v ulici a byli všichni spokojení. Což je jeden případ z mála, kdy starý člověk mohl zůstat doma dá se říci v půlce domku. Druhou, rozšířenou o přístavbu, zabrala rodina vnučky a stará paní věděla, že stačí zavolat a pomoc je po ruce. Ne všechna soužití jsou ale tak idylická. Jsou i případy, které zdánlivě vypadají stejně, ale starý člověk musí ze svého původního domku kvůli rozvodu těch svých mladých nakonec i odejít.
Jitka Caklová
Článek jsem si přečetla a žádnou stopu smutku ve mně nezanechal, mám svůj život. Z vyprávění vím jak bez maminky vyrůstala moje maminka, pamatuji, jak jsem vyrůstala já a z vyprávění to znají i moje děti. Také si pamatuji, když jsem měla svoji rodinu, stavěli jsme dům, chodila do práce atd, atd, kolik času mi zbývalo na maminku. Maminku jsme do DD neodložili, ráda zpívala, milovala zahrádku, domácích kytiček měla plný byt, věděla proč žije a pokud má člověk pro co žít, nemůže se cítit sám. Co pamatuji, vždycky jsem se cítila sama i mezi lidmi, dokonce i tady na "íčku", takže samoty ve stáří se nebojím. Jsem samorost, takže ani dům pro seniory by pro mě nebyl. Mám ráda svůj domov, který jsem si vybudovala a vynesou mě z něho jen nohama napřed.
Martin Vrba
„Paní, která vychovala čtyři děti. Dvě vlastní, dvě manželovy, se nyní cítí opuštěná někde v domově důchodců.“ atd. Ble ble ble . . . . .A co když ten hypotetický příběh nechám kráčet trochu jiným směrem, než se vydala autorka paní Hofmanová z redakce? Jak se zachovala ta stěžující si paní ke svým vlastním rodičům, měla vůbec na ně čas při výchově těch čtyř dětí a péči o manžela? Nemají třeba podobné starosti nyní ty její 2 děti a 2 od manžela (už se mi nelíbí ani to „její“ dělení na své a manželovy). Co když ten syn má existenční starosti a nemá na to, aby platil matce (možná tedy i nevlastní matce) „exkluzivní samotku“ v domově důchodců?Jakou hierarchii hodnot ta stěžující si paní zastávala sama za mlada, jak šla svým dětem příkladem? O tom nás ten příběh autorky neinformuje, což je podstatná chyba, protože pro výchovu jsou důležité vzory a příklady přímo z rodiny, než nějaká obecně uznávaná morálka. Co když ta stará ,nyní k politování, paní byla za mlada bezcitná sobecká mrcha, která rozvrátila cizí rodinu a ukradla dětem vlastní mámu, která skončila někde ve 30 z toho zhroucená po pokusu o sebevraždu v blázinci? To by nám musel někdo podat svědectví z druhé strany. Já pouze naznačuji, že se věci mohou dít i jinak. Než nám předkládá jedna strana nějaké události. Často se stává i opak, že rodiče, kteří to zvláštní péčí (řečeno jen jemně kriticky) o své děti nepřeháněli a ty tak vyrůstaly v trvalých hádkách a na pokraji bídy za stálé přítomnosti domácího násilí na nich i rodičů mezi sebou v oparu alkoholu a cigaret se na stáří hodí už v padesáti pod vlivem nezdravé životosprávy do trvalé péče svých dětí a ty se o ně starají někdy zázrakem mnohem lépe, než bylo postaráno o ně, ale většinou ne a jedou v tom ve stejných kolejích, jak to poznaly doma. To ale není tak často literárně – umělecky zpracováváno, protože se to nějak nehodí do jednoduché zavedené seriálové šablony nebo někam do "pravdivých příběhů tohoto Íčka", že jak ten nevděk vládne světu. :)
Marie Doušová
Život není procházka růžovou zahradou , jak říkal můj tatínek. Každý to prožívá jinak. Pravda je , že člověk nikdy neví , jak se bude odvíjet jeho konec života. Dík za pravdivý článek.....
Eva Kopecká
Na článku nic depresivního nevidím. Je pravdivý. Záleží na více okolnostech, zda děti s námi budou v patřičném kontaktu, až nebudou potřebovat oni nás ale my je. Samozřejmě v první řadě na tom, jak jsme je vychovali. Dále na jejich finančních a rodinných podmínkách. Jak náročnou budou mít práci, jakého partnera, zda nebudou bydlet na opačném konci republiky, také nemá každé dítě stejnou povahu. Tady asi platí, že koho měly děti rády, k tomu se vracejí. Dost dobře si neumím představit, že velké dítě bude pravidelně docházet například za otcem, který všem doma dělal trvale dusno, nepohodu a na potřeby dětí kašlal. Zrovna tak matka, která dítěti posluhovala a jenom dávala, aniž by je vychovala k pracovitosti, samostatnosti a odpovědnosti, ta se pomocí nedočká. Její děti, zvyklé jen brát a matku využívat, těžko pochopí, že ona něco potřebuje...
Margita Melegova
Nevim jestli se da na takovou situaci psychicky pripravit, kazdy se musi s tim vyrovnat po svem.
Hana Rypáčková
Libuško, taky lituji, že jsem si to rozklikla.. Ten rozdíl od optimistického článku o Evě je patrný. I když stejný v tom, že kdo nemá vlastní byt a uvolní obecní, do domova se dostane, na rozdíl od majitele domku či bytu. Tam pak služba jen dochází. Máme takový případ v domě. A době covidu psát o návštěvách rodiny, když jsou okresy zavřené je drásání psychiky. Aspoň pro mne.
Marie 00000
Článek velmi pravdivý. Mít velkou rodinu, neznamená, že člověk nezůstane sám. Pokud si děti nechtějí udělat čas, tak to bolí.
Libuše Křapová
Ne mne tenhle typ článků působí velmi depresivně. To rozhovor s E. M. zní úplně jinak. Je optimistický - a při tom realistický.
Eva Kopecká
Řekla bych, že 70 letá paní ovdověla v 58 letech. Jinak je to rozumně napsáno. To, že máme děti, nám nezaručí, že se o nás jednou budou starat.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.