Podala jste si přihlášku do domova seniorů. Ne každý se dokáže k takovému kroku odhodlat. Jak těžké to bylo rozhodování?
Vlastně mě samotnou to tak trochu překvapilo, protože to přišlo náhle. Nikdy jsem o tom dříve neuvažovala, teprve když jsem mé o tři roky starší kamarádce pomáhala shánět umístění v nějakém zařízení pro seniory, tuto možnost jsem objevila a začala o ni přemýšlet. Když jsem se pak seznámila se vším, co toto zařízení seniorům poskytuje, neváhala jsem. Společně s přihláškou pro kamarádku jsem odevzdala i přihlášku svou. Každý člověk by si měl uvědomit, že jednou přijde čas, kdy už se o sebe nebude moci postarat. A já potřebuji mít jistotu, že budu mít v případě potřeby "krytá záda".
Jaké je vlastně podle vás stárnutí, co je na něm nejtěžší a překvapilo vás něco nyní ve vašem věku, s čím jste kdysi jako mladá nepočítala?
Jsem si dobře vědoma toho, že přibývající léta patří ke koloběhu života, zpátky do mládí se nikdo nevrátí. Proto mi stárnutí nepřináší žádné zklamání, užívám si jej. Naopak si občas říkám, škoda, že jsem v mládí neměla takový rozum jako nyní, to bych spoustu životních situací jistě zvládala lépe. Mám velkou výhodu, že jsem člověk velmi aktivní, mám spoustu zálib a ty mi nedovolí o stáří moc přemýšlet. Navíc, tedy abych to nezakřikla, jsem díky neustálému aktivnímu pohybu v dobré fyzické kondici a jelikož se ke svému tělu chovám zodpovědně, zdraví mi docela slouží, což je pro poklidné stáří důležité.
Vraťme se v čase hodně nazpět. Vy jste vystudovala zemědělskou průmyslovku, měla jste být zootechničkou, ale nakonec jste zakotvila u úplně jiné profese...
Vystudovala jsem Střední zemědělskou technickou školu a hned po maturitě jsem i jako zootechnik pracovala. Po úmrtí tatínka jsem se ale jako už vdaná žena vrátila zpět do bydliště mé maminky a pověsila zootechničinu na hřebík. Naskytla se mi možnost pracovat jako vedoucí vychovatelka v Dětském výchovném ústavu. Díky středoškolskému vzdělání jsem tenkrát nemusela mít vzdělání pedagogické. Přesto jsem si dodělala kurz speciální pedagogiky a prošla různými dalšími kurzy zaměřenými na výchovu problémové mládeže. Po několika letech jsem zahájila dálkové studium v oboru.
Co bylo na té práci s problémovou mládeží nejtěžší? A kdybyste se rozhodovala nyní, dělala byste ji znovu?
Musím upřímně říci, že díky vrozené autoritě, která je při práci s touto problémovou mládeží velkým přínosem či nezbytností, jsem nenarážela na žádné problémy, které bych nezvládala. Daleko těžší byla práce s vedením velkého kolektivu výchovných pracovníků. Přesto jsem do práce chodila velmi ráda, jednou mi dokonce syn řekl: "mamko, to Ti teda závidím, že se do práce těšíš". Já jsem člověk dosti ctižádostivý, práce se mi musí dařit, jinak bych odešla. Takže odpovím, ano, tuto práci bych dělala znovu.
Jaké největší rozdíly vidíte ve výchově dětí dnes a před těmi zhruba čtyřiceti lety?
Tak na tuto otázku není lehké odpovědět jednoznačně, za tu dobu se toho tolik změnilo. Dnes se spousta rodičů honí za hmotnými statky, aby si udrželi dobře placenou práci, musí jí věnovat spoustu času, a tak výchova dětí bývá někdy až na druhém místě. Děti pak spíše hrají počítačové hry nebo hodiny zírají do mobilů místo aktivit jako je sport, hudba, četba apod. Dnes je v módě jakási volná výchova, rodiče ani pedagogové se nesmí na děťátko ani špatně podívat. Pro pracovníky ve školství to musí být hrozně náročné. Nemá-li pedagog podporu u rodičů, je často bezmocný. Děti to vědí a zneužívají svého postavení. Ostatně, příklady šikany či dokonce fyzického napadení učitelů nejsou ojedinělé. Pochopitelně je spousta rodičů, kteří výchovu svých dětí zvládají, a tato má slova se jich netýkají.
Sama jste vychovala syna, se kterým máte velmi hezký vztah. Byla jste jako vychovatelka - profesionálka přísnou maminkou?
Ano, přestože mám jen jediného syna, byla jsem na jeho výchovu hodně náročná. Žádný rozmazlený jedináček. Nikdy jsem mu třeba nepomáhala s domácími úkoly, ale hodně jsem s ním mluvila a vytvářela jsem mu prostor tak, aby se v něm cítil dobře. Byl samostatný, ale mohl se na mě spolehnout v nesnázích. Do školy chodil velmi rád, prožil si, myslím, krásné, bezkonfliktní dětství a dodnes máme opravdu příkladný vztah. Pravdou je, že nyní má snahu občas "vychovávat" on mne, ale já se jen tak nedám...
Vy jste se pak přeci jen vrátila k práci v zemědělství...
Ano, potřebovala jsem změnu, po mnoha letech jsem se rozhodla, že už nechci nikomu šéfovat a po přestěhování jsme s manželem nastoupili jako ošetřovatelé dojnic do statku. Z podpatků a make-upu rovnou k vidlím a těžké dřině. Tuto práci jsem i přes všechny těžkosti měla snad i raději. Kolikrát jsem si říkala, co bylo těžší, práce s problémovými dětmi, nebo s těmi Božími hovádky? Jednoznačně ta práce s dětmi. Přesto mé ruce nevydržely tu velkou námahu, po operaci karpálních tunelů a šlach jsem musela od kraviček odejít. A nastoupila jsem opět jako vedoucí vychovatelka, později jako etoped zpět do výchovného ústavu a tam setrvala až do penze.
Žijete vzpomínkami na mládí, anebo jste spíše typ, který žije přítomností a myslí na to, co ho ještě čeká?
Na mládí si vzpomenu jen okrajově, přestože jsem měla opravdu hezké dětství, hned po základce jsem vyletěla z hnízda a všemi nástrahami, které život přinášel, jsem se prodírala sama. Žiji současností, dělám si spoustu malých radostí, těším se z velice dobrých vztahů s rodinou mého syna a s rodinou mé sestry.
Vaší celoživotní láskou jsou psi. Dlouhá léta jste pejsky cvičila a s vaším Bertíkem také vyhrála celou řadu soutěží...
Ano, celý život jsem byla obklopena pejsky. Ať to byla čistokrevná plemena, nebo obyčejní voříšci. Prošla jsem nejen výcvikem a chovem Německých ovčáků, sbíráním medailí na výstavách s leonbergerem Oskarem. Ovšem největším kamarádem, srdeční záležitost, trápením a potěšením byl dotazovaný Bertík. Neskutečně chytrý, vnímavý a sametový závisláček. Nejdříve jsme začali s výcvikem a soutěžemi agility, vítězství střídalo vítězství. Když už jsem mu nestačila, přešli jsme na soutěže v poslušnosti a v poslední řadě na soutěže voříšků. Bezkonkurenční zrzounek sbíral jedno ocenění za druhým. Jedním z největších úspěchů byla soutěž ve Strakonicích - titul absolutního vítěze a jako hlavní cena týdenní poukaz na Šumavě.
Nebyly to ale jen soutěže, vy jste s Bertíkem navštěvovala i ústavy pro postižené. Co to byly konkrétně za aktivity?
Abych využila Bertíkovy úžasné povahy, přihlásila jsem se do kurzu canisterapie. Získané zkušenosti jsem nabídla Jedličkovu ústavu v Liberci. Bertík přinesl těmto postiženým lidem spoustu radosti, udělal vždy vše, co jsem po něm vyžadovala s velkým nadšením. Doma pak s sebou vždy fláknul, dával tomuto svém poslání celé tělo i dušičku.
Měla jste pak ještě po Bertíkovi nějakého dalšího čtyřnohého kamaráda?
Odchod Bertíka byl pro mne jako pro každého správného majitele pejska velmi bolestivý, nečekaný, ale naštěstí velmi rychlý. Jelikož jsem člověk zodpovědný a vím, jak je péče o pejska náročná, rozhodla jsem se vzhledem k věku, že si již žádné štěně nepořídím. Abych alespoň částečně zahnala smutek a vyplnila prázdné místo po Bertíkovi, začala jsem jezdit pomáhat jako dobrovolník do útulku pro psy, kde se snažím dát těm opuštěným a i týraným zvířátkům trochu chybějící lásky. Domů si beru již po několikáté několik menších psů od majitelů, kteří odjíždějí na delší dobu na dovolenou. Každý den posíláme fotky, píšeme e-maily, aby páníčkové měli radost, že se jejich miláčkovi dobře daří. Pravdou je, že je spíš rozmazluji a chlupáči se pak neradi loučí.
Zatímco mnozí lidé se na penzi stěhují z města na vesnici, vy jste se před lety rozhodla odejít z vesnice do bytu na kraji Liberce. Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí?
Bylo to mé náhlé rozhodnutí před osmi lety. Bydlela jsem po rozvodu sama, práce okolo domu, odklízení bariér sněhu od garáže až k silnici, úklid dřeva, uhlí, práce na zahradě a ve statku okolo spousty zvířátek mne začala zmáhat. Na jednu stranu mne práce se zvířaty těšila a nabíjela. Desítky králíků, slepic, holubů, ovečky, kachny, husy, kocouři a Bertík, to byl opravdu můj ráj. Nikam jsem ale nemohla odjet, syn, který měl už svou rodinu v Liberci, nemohl přijet vždy,kdy bylo potřeba. Když se mělo narodit druhé vnouče - Rozálka - rozhodla jsem se pro radikální krok. Vše jsem rozdala, rozprodala a během jednoho měsíce koukala z balkonu mého nového bytu na nádhernou scenérii ještědského hřebenu. Jsem zde nadšená, o takovém krásném životním prostředí se mi ani v nejhezčích snech nezdálo.
Byla jste vždy celý život velmi aktivní. Jak vnímáte současnou těžkou dobu, jak vás ovlivnila či omezila koronavirová pandemie? A jak trávíte současné dny?
Jsem sice velmi aktivní, ale tak trochu i samotář. K tomu, abych byla spokojená, nepotřebuji velkou společnost, nejsem zvyklá chodit do kaváren, divadel či galerií. Tato doba je pro spoustu lidí určitě těžká, ale když si odmyslím nebezpečí onemocnění, snáším ji, nezoufám. Díky tomu že jsem sova, ponocuji, luštím křížovky, koukám na televizi, ráno pak déle spím. Dopoledne se věnuji drobným domácím pracem, když je neodkladná potřeba zajít na úřad či k lékaři, využívám seniorské taxi. Téměř každý den vyrážím do zdejšího lesoparku zacvičit si ve fitku pro seniory, pak se vydávám na několikakilometrový výšlap do nádherného okolí Vratislavic. A věřte, že je tu opravdu kam jít a na co koukat.
