Jak přežít dobu zavřených kadeřnictví? Žádné razantní zásahy, chce to zůstat v klidu

Už několik let mám vlasy v barvě "pepř a sůl" a poslední rok sůl začíná převládat,tak používám tužidlo odstín grafit a to jim vrací požadovanou barvu. Přistřihnout bych potřebovala, ale vytáhla jsem staré natáčky , pokusila se o jakýsi "účes", tužidlo a lak pomohou udržet jakoustakous formu. Důležité je ,aby mi nelezly vlasy do očí a netrčely kolem uší. Což se jakeštakeš daří :-)

Vlasy si už léta barvím sama, zavřená kadeřnictví mi vadí hodně, zákaz cestování mimo okres mi vadí ještě víc. Stříhám si jen ofinu a pejzy a nezlobte se, ale jako ženská nevěřím těm, které tvrdí, že jim to nevadí. Každé normální ženské to musí vadit a která tvrdí, že ne, tak o sebe nepečuje a to tedy nikomu nezávidím.

Ač nejsem kadeřnice, vidím to úplně stejně. Zvykám si na šediny a vlasy, které mají tendenci překážet mi i při jídle. Kudpodivu to snáším mnohem líp než dřív. O stříbře zatím mluvit nelze, spíš je to něco mezi popelem a pepřem a solí. :-)

Pěšinka je děsná, svádí to k rozhodnutí, chlubit se stříbrem ve vlasech. Zkratit si vlasy nedokážu , takže až navštivím kadeřnici, asi zase podlehnu... Snad už to bude brzy :-)

Asi tak před 15 lety jsem se vrátila ke krátkému střihu, protože mé slabé a mastící se vlasy vypadaly v mikádu už 2.den nedobře. Krátké vlasy mi vyhovují, ale nesmí růst bez omezení 3 měsíce a déle. A to se teď stalo, proto jsem si pomohla sama. Vím, že moje kadeřnice bude naříkat, až se sejdeme. Ale já vím své. Teď mě čeká řada návštěv u zubaře, takže nějaké nedokonale ostříhané vlasy nejsou prioritou.

Skoro třicet let nosím různě dlouhé mikádo, nejlépe se cítím se sestřihem kousek pod bradou. Ale v loňském roce se mi podařilo nejít ke kadeřnici asi sedm měsíců (nejdřív všechno zavřeno, potom si, chudák, zlomila ruku) a to jsem pak měla "super" účes. Něco, co odjakživa nesnáším - stará bába s vlasy do půli zad... I s těmi skřipci a sponami to vypadalo příšerně.

Vlasy si stále barvím Hennou. Ofinu zastřihuji. Kvalita vlasů nestojí za moc. Vytáhla jsem ze šuplíku skřipec. Ale když na sebe kouknu ráno do zrcadla - kam se hrabe čarodějnice. Těším se, až jednou zase budu moci ke kadeřnici.

Od 18 let barvím vlasy sama doma. Zničené nejsou. Nůžky a seřezávátko mám doma. Manžel strojek na stříhání vlasů také vlastní.

Tu dobu samozřejmě hodlám přežít. Vlasy si barvím tónovacím šamponem. Když jsem byla naposled u kadeřnice (v září), vypořádala se s tím docela dobře. Teď to bude horší. Ale nečekám od ní zázraky. Hlavně, když mě zase hezky ostříhá.

Tak to, že nemohu jít ke kadeřnici a strávit tam několik hodin, to nepovažuji za problém. Pro mne je spíš problém to u té kadeřnice vydržet. To jsou nepodstatné hlouposti. A co muži? Nemají to horší? Kdo jim zastřihne účes?