"Vzhledem k rostoucímu počtu seniorů v populaci bude mít tato služba určitě budoucnost," říká Lukáš Stárek, ředitel SeneCura SeniorCentrum Slivenec.
Kde se zrodil nápad poskytovat takový druh bydlení a jaký je o něj zájem?
Žijeme ve 21. století, kde i sociální služby procházejí určitou reformou a transformací, musí jít s dobou a být progresivní. Domnívám se, že zejména soukromý sektor napomáhá k těmto materiálně-technickým změnám, a proto máme v našem SeneCura SeniorCentru Slivenec k dispozici pouze jednolůžkové a dvoulůžkové pokoje. Otázkou je i míra socializace klienta a jeho zdravotní kondice, která má také vliv na to, jestli chce být sám na pokoji nebo s někým. Myšlenka apartmánů pro seniory vznikla velmi přirozeně. Součástí našich služeb je totiž i odborné sociální poradenství, při kterém zmapujeme situaci a následně nabízíme možné varianty řešení. Obrací se na nás často senioři, kteří žijí bez rodiny a bojí se okamžiku, kdy se jim něco stane a nebudou moci si zavolat pomoc nebo zajistit adekvátní péči. Proto jsme se rozhodli pro ně vybudovat apartmány, jež jim nabídnou vlastní autonomii, ale zároveň pomoc a podporu v případě, kdyby se jim něco přihodilo.
Jaký je rozdíl v ubytování ve standardním domově pro seniory a těmito apartmány?
V rámci domova se jedná o klasickou registrovanou sociální službu, kde zajišťujeme adekvátní péči a servis, zejména čtyřiadvacetihodinovou zdravotní a ošetřovatelskou péče, kterou naši klienti v určité míře neustále potřebují. Kdežto v rámci apartmánů zajišťujeme možnost stravování a dalších doplňkových služeb, jako je například úklid. Péči tedy v apartmánech nenabízíme, jelikož byty jsou určeny pro aktivní a soběstačné seniory. Z naší strany se jedná spíše o alternativu možného bydlení. V případě potřeby zdravotní či ošetřovatelské péče je možné, pokud to kapacita dovolí, přesunout dané osoby do části SeniorCentra, kde poskytujeme službu domov pro seniory nebo domov se zvláštním režimem, pro seniory s Alzheimerovou chorobou či jinou formou demence.
Mohou si lidé vybavit apartmán vlastním nábytkem?
V našem domově často řešíme téma vlastního nábytku. Apartmány si mohou klienti samozřejmě kompletně vybavit svým nábytkem, na který jsou zvyklí. Pokud tuto možnost nevyužijí, rádi jim nabídneme apartmány vybavené standardním nábytkem: polohovací lůžko, noční stolky, židle, stůl, komody, prostorné skříně s úložným prostorem a kuchyňská linka. Snažíme se tvořit pro naše klienty jejich nový domov a podporujeme myšlenku, že si s sebou mohou přinést nejen fotografie, drobné upomínkové předměty, obrazy, dekorace, ale často i nábytek. V pobytové sociální službě s ohledem na velikost pokoje, jenž má kolem 25 m², je však reálné vzít si s sebou jen nějakou komodu, židli, stolek a křeslo. Naší podmínkou je, aby na pokoji zůstalo polohovací lůžko, které je nezbytné pro péči o klienty.
Hlavní je podpořit v našich klientech pocit domova, bezpečného a důvěrného prostředí s předměty, na které jsou vázáni. Zažil jsem ale i případ, kdy jedna z obyvatelek apartmánu byla nadšena ze současného vybavení a vnímala přestěhování k nám jako novou výzvu, která s sebou přináší velké změny. Do bytu si přinesla ze starého bytu jen svatební fotku a oblečení, jinak chtěla vše nové. Při první návštěvě u ní jsem pak měl pocit, jako kdybych byl u někoho, kdo se právě odstěhoval od rodičů do svého prvního podnájmu a radostně si užívá to osvobození, které přináší sílu, chuť žít a užívat si každý okamžik.
Jak se řeší smluvní vztah, uzavíráte s klienty nájemní smlouvu?
S novými nájemníky apartmánů uzavíráme běžnou nájemní smlouvu. Jako v rámci jakéhokoliv servisu vše s rodinou nejdříve probereme a v některých případech drobně upravíme ke vzájemné spokojenosti. Potenciální nájemci mohou samozřejmě smlouvu předložit třetí osobě k možnému prostudování, většinou právníkům.
Jaké jsou ceny pronájmů těchto apartmánů?
V současné době máme k dispozici dvě varianty apartmánů s vlastním sociálním zařízením o výměře 52 m². Byt 1+kk je řešený jako velký pokoj s kuchyňským koutem a nájmem včetně energií za 20 000 Kč/měsíc. Druhou variantou je 2+kk, kdy je dispozičně stejně velký prostor rozdělený příčkou. Apartmán je tak tvořen dvěma menšími prostory – pokojem a kuchyňským koutem. Tento typ ubytování je vhodný pro páry, cena je tudíž vyšší, 25 000 Kč/měsíc včetně všech poplatků.
Mohou si senioři dovolit takové bydlení? Jaké jsou zkušenosti z praxe, pomáhají s financováním rodinní příslušníci?
Finanční stránka se řeší velice intenzivně. Podle statistických údajů je průměrná hodnota starobního důchodu v Česku kolem 15 000 Kč. Z toho je patrné, že se na finanční záležitosti musí podílet i rodina. Většina seniorů přichází z prostředí, kde vlastnili nějakou nemovitost, která se prodala, pronajala nebo předala v rámci rodiny další generaci, což s sebou nese určitou výhodu finanční rezervy.
Může si klient pronajmout apartmán na libovolně dlouhou dobu? Například prodá svůj byt, část peněz uloží na pronájem a zbytek použije pro svou potřebu – cestování, koníčky apod.?
V rámci standardní smlouvy uzavíráme smlouvu na rok nebo na dobu neurčitou. Většinou ale volíme dobu neurčitou z podstaty, abychom po roce trvání smlouvu neukončili. Klient má tak vyšší pocit jistoty a klidu, že zde může setrvat bez jakéhokoliv časového omezení, což se rozhodně podepisuje na jeho dobré náladě.
V kolika zařízení takovéto apartmány nabízíte a v jakých městech?
Jedná se o poměrně novou službu, která má ale vzhledem k rostoucímu počtu seniorů v populaci určitě svoji budoucnost. V současnosti nabízí apartmány naše SeneCura SeniorCentrum Slivenci a SeneCura SeniorCentrum Štěrboholy v Praze. Plánují se i další lokality.
Může se podle vás nájemní bydlení pro seniory stát v budoucnu trendem?
Pevně věřím, že ano. Jedná se o oblast, která u nás sice existuje, ale věnuje se jí málo pozornosti. Pozitivní fakt sehrává novodobý trend, který nestaví do popředí vlastnickou formu bydlení, ať už je to z důvodu vysoké ceny nemovitostí nebo z nedostatku finančních prostředků. A právě zde vyvstává význam nájemného bydlení. Ač se to nezdá, tak samotný senior, který je vlastníkem nemovitosti nebo je v nájmu, může být také rozhodovacím faktorem. Snáze totiž opustím místo, kde dlouhodobě žiji v nájmu, než místo, které patří mně či mé rodině.
Trendem by měla být také podpora mezigeneračního bydlení, například v jednom bytovém komplexu. U tzv. mezigeneračního cohousingu je hlavní výhodou propojení více generací, vzájemná spolupráce osob sdílející část obydlí či začlenění seniorů do aktivního života. To však vyžaduje velké nároky na plánování a následnou realizaci.
Na druhé straně pandemie koronaviru poukázala mimo jiné na nebezpečí, která klientům některých zařízení pro seniory hrozí. Do popředí se stále více tlačí služby „home care“, které pomáhají lidem, jež chtějí zůstat v domácím prostředí. Jak se na to díváte vy?
Dlouhá léta jsem pracoval pro službu osobní asistence a mohu porovnat dva světy péče, které spolu mohou kooperovat. Je důležité být v prostředí, které je pro vás příjemné, kde máte zajištěný servis a kde se cítíte bezpečně. Pro někoho to může být místo, kde žil celý život, pro druhého zase pobytová sociální služba, jejíž prioritou je stát se pro seniora novým domovem a zajistit mu nejen péči, ale i právě zmíněný pocit bezpečí a jistoty. Nezohledňuji zde ani otázku zdravotního stavu, jelikož to je někdy hodně palčivé z pohledu přesunů z nemocnice do prostředí, kde člověk chce žít. Nebezpečí nákazy koronavirem vidím ve všech oblastech péče, ať se jedná o terénní či pobytovou formu, jelikož každá v sobě má riziko, které může ohrozit život blízkého.
Jaká by měla podle vás být role státu v otázce bydlení seniorů?
Role státu by měla být spíše na úrovni celkového řešení témat sociální politiky, protože s ohledem na nastavení sociální politiky není stát schopen řešit veškeré sociální a společenské problémy, které souvisí například právě se stárnutím populace. Proto zde vyvstává prostor i pro soukromé či církevní subjekty, které mohou v některých oblastech pomoci. Na druhou stranu by pak stát ale měl vstupovat do rozhovorů a reflektovat podněty a prosby, které mají vycházet ze společného dialogu, což se ne vždy děje.
Aktuálně se vychází spíše z různých dokumentů a strategických plánů (například Koncepce sociálního bydlení ČR 2015-2025), které mapují a upozorňují na možný problém. Když se ale podíváme zpět v horizontu deseti let, můžeme vidět vývoj, v jehož cíli je například řešení možného zákona o sociálním bydlení, proto je nutná efektivní kooperace. Z mého pohledu jsou to nástroje, se kterými může pracovat spíše obec či obec s rozšířenou působností, jež zná dané obyvatelstvo, ví, jaká jsou společenská a sociální témata v dané lokalitě, a dokáže také předvídat možné dopady nastavených opatření a celkového konceptu řešení tématu sociálního či seniorského bydlení.
Jak se podle vás žije českým seniorům ve srovnání s vyspělými zeměmi?
Vše vychází z historického vývoje dané společnosti. U nás v SeniorCentru Slivenec je průměrný věk klienta 88 let, takže je potřeba si uvědomit, co daný člověk v životě zažil, ať je to 2. světová válka, život v komunistickém režimu nebo samotný politický převrat. Kvalita života se v obecné rovině samozřejmě zvyšuje a sám si nedovedu troufnout porovnávat Česko s vyspělými zeměmi, když v terénu vidím rozdíl mezi životem seniora ve městě a na vesnici. Otázkou by mělo být spíše to, jak společnost nahlíží na seniory a jak vnímá jejich postavení ve společnosti.
