Mám věci zbytné i nezbytné

Mám doma řadu věcí, které tam prostě jen jsou. Dárky, dárečky, předměty mnou nevybrané. Přivezené, poslané, darované, při nejlepší vůli mi donesené. Mnohé jsou nepoužité. Jsou od lidí nepříbuzných. Tedy práce, spolužačky, návštěvy, kamarádky. Je mi těžké se jich zbavovat. na druhou stranu si říkám, že každý si má ten svůj prostor utvářet po svém, aby mu byl šitý takříkajíc na tělo. Když dávám dárky, volím praktickou věc, která se spotřebuje. Tedy pijákovi lahev, mlsalovi velkou bonboniéru, masorádkovi balíček omáček ke grilování, když to má být oblečení, poukázku do obchodu nebo stylem - jdeme spolu, ty vybíráš, já platím. Jedny Vánoce jsme s dcerou jedna druhé darovaly úplně stejný přístroj na kapsle, druhé jsme se opět shodly na domácí elektrické pedikůře. Ona umí dárek vymyslet i dát stejně jako já, ještě se nestalo, aby jedna z nás byla zklamaná. Zato ty drobnůstky, maličkosti. Často těmto věcem a věcičkám slibuji, že půjdou někam na blešák a budou zadarmo rozdány těm, které zaujmou. Poučena letitým chalupařením pečlivě zvažuji přesun věcí na chalupu, že se to ještě užije. Neužije. Bude to tam překážet. Chalupa prodělala x leteckých dnů - už je tam máloco navíc. Kéž bych to dokázala i doma. Nicméně jsem už úspěšně začala. Oblečení putovalo k několika děvčatům, každá si to vyzkoušela, vybrala, odnesla. Podobnou akci musím udělat i v těch drobnostech...

Také neumím vyhazovat. Všechno co mám, má pro mě svoji cenu, tak proč? Vždy si řeknu, "i když si to do hrobu nevezmu, tak nic to nežere a když mi to nepřekáží, může to u mě být".

Možná, že kdybych si nechala věci ,které jen potřebuji,byla bych ochuzena o věci zbytečné,ale s láskou darované. Vzpomínky jsou někdy hodně užitečné a ty nám právě připomínají tyto věci zbytečné. Pokud nám doma nepřekážejí,tak nám někdy hodně pomáhají v samotě a smutku.Věci po nás se vyhodí ,ale to už nám bude jedno.

Vyhazovací typ je moje maminka. Nemá doma nic zbytečného, dokonce někdy, k mé nelibosti, ani to co je potřeba ... Všechno jsou to "krámy", které ji ztěžují úklid a zabírají místo. Má poloprázdné skříně a skříňky, pořád se něčeho zbavuje, i když podle mne už nemá čeho ... Když k devadesátinám dostala kytici, tak řekla: no jo, ale já už nemám vázu ...

Díky za velmi zajímavý článek * - i já vidím, že věcí potřebuji skutečně stále méně a méně... Snažím se je nehromadit, ale spíše s úsměvem rozdávat...

Teď vidím, co tu napsala Jana, asi se to bude dost podobat. Nehromadím, jenže k tomu, abych vyhazovala, bych musela sednout a přebírat, a na to jsem velký lajdák a ještě víc lenoch. Takže mám kolem sebe věci spíš zbytné, které někdy někdo, doufejme, že snad ještě já, bude řešit. :-D

Tak tady mám problém. Nehromadím, ale neumím vyhazovat věci, které mohou ještě sloužit, ale nikdo je nechce, protože si raději koupí modernější. Za každou věcí vidím lidi, kteří jí vdechli život, i ty, kteří mi ji třeba darovali. A tak stárnou se mnou a zatímco můj osud je zcela jistý, jejich je stále nejistý. Věci zbytné už dávno nekupuji a evidentně doslouživší vyhazuji. Hezky jste to napsala, asi si budu článek občast číst znovu. Také jsem došla k názoru, že toho, co opravdu potřebuji, je stále méně a méně.