Strašně dobře. Hrozně krásná. Děsně dobré. Říct, že je něco dobré či krásné, je pro mnoho lidí příliš jednoduché, a tak češtinu zaplavila slovní spojení, ve kterých se váže ryze záporné slovo s tím kladným. Tato spojení se stala tak běžná, že mnoho lidí vůbec nevnímá, jak absurdní jsou. Podobných příkladů, kdy se do češtiny dostala slovní spojení, která jsou nesmyslná, pokud se nad nimi zamyslíme, najdeme mnoho.
Velmi hodně lidí v poslední dobře začíná věty slovy: Přiznám se, musím se přiznat. Typický příklad?
„Byla jsi už v té nové restauraci?“
„Musím se přiznat, že ne.“
Ale proč se dotyčná k něčemu přiznává? Copak je na tom, že nebyla v nové restauraci, něco špatného? Provinila se tím snad? Zasluhuje za to opovržení ba přímo trest? Ne, slovní spojení přiznat se patří k úplně jiným situacím. Přiznávat se máme, pokud jsme udělali něco nevhodného, špatného, pokud jsme něco tajili, pokud jsme lhali. Jenže takhle nám věty připadají košatější, zajímavější, a tak se přiznáváme i k tomu, že jsme uvařili oběd, koupili si boty nebo jsme byli o víkendu na horách.
Nedávno byla odposlechnuta tato konverzace v jedné kanceláři:
„Co jsi dělala o víkendu?“
„Přiznávám, že jsem byla jakoby doma.“
Takže se dotyčná přiznala k něčemu, na čem nebylo nic špatného a to si tím ještě nebyla jistá, protože to bylo jakoby? Jaké to je být jakoby doma? Právě slovo jakoby zaplevelilo v poslední době češtinu velmi výrazně.
„Pamatuji si živě na odpověď jednoho pana doktora na univerzitě, který reagoval na výrok naší spolužačky ‚jakoby dílo autora‘. Následně pronesl: ‚Slečno, co je to jakoby? Když řeknu, že přijel jakoby autobus, tak ten autobus přijel nebo nepřijel?‘“ říká Sabina Straková, spoluautorka knihy Sto perliček pro (ne)milovníky češtiny, která provozuje web Červená propiska zabývající se zábavnou formou výuky češtiny.
Někdy se používají slovní spojení, která jsou poměrně děsivá, když se nad nimi trochu zamyslíme. Před časem se v médiích hojně objevovalo spojení přestárlý senior. Co si tak pod tím představit? Co to znamená, když někdo někoho označí za přestárlého? Znamená to, že podle jeho mínění už tady nemá co dělat? Co s ním, když je přestárlý? „Je to divné slovní spojení a chápu, že mnoha lidem vadí. Je nevhodné. Co je vlastně začátek stáří? Nebo kdy začíná stáří? Kdo to může určit? I Světová zdravotnická organizace říká, že by se lidé neměli nálepkovat podle věku,“ říká geriatrička Iva Holmerová.
Velmi často používaným podivným slovním spojením je výpověď dohodou. Jazykovědci mají jasno: zamysleme se nad ním a dojdeme k závěru, že jde o nesmysl. Když někdo dostal výpověď, tak ji dostal, nerozhodl se pro ni sám. Když se zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodl, že v práci skončí, je to dohoda, nedostal výpověď. Správné označení by tedy mělo být: ukončení pracovního poměru dohodou. Sečteno a podtrženo: spojení výpověď dohodou je naprostý nesmysl používaný zaměstnavateli, a pokud s ní někdo na někoho vyrukuje, zaslouží poslat do háje. Slušnější přístup by ovšem byl popřát mu hezký den. Nikoli však říct: mějte hezký den. To je další slovní spojení, které se rozšířilo, byť podle jazykovědců v češtině nemá co dělat. Jde o převzatý výraz z angličtiny, který lidé nyní používají zcela běžně a zní také v rádiích, v televizích. „Rozhodně je vhodnější říkat jen ‚hezký den‘ než ‚mějte hezký den‘, říká jazykovědkyně z Ústavu pro jazyk český Markéta Pravdová.
Podivná slovní spojení, která jsou nesmyslná, když se nad nimi zamyslíme, nemá ráda, ale zároveň se k lidem, kteří si je pustili do svých slovníků, chová smířlivě. „My jsme tady mimo jiné proto, abychom lidem pomáhali, říkali jim, co je správné a co ne. Ale ne stylem: tohle musíte říkat, tohle nesmíte, to je špatné. My jim říkáme, že něco je v daném kontextu nevhodné, a snažíme se vysvětlit, proč. Lidé by si měli uvědomit, co tím, co říkají, chtějí získat, jaký záměr tím sledují,“ vysvětluje.
Většinou však podivná slovní spojení používají lidé, kteří nad češtinou a tedy nad tím, co říkají, moc nepřemýšlejí. Zpravidla přebírají to, co slyší od jiných. Někdy je to úsměvné, někdy otravné, někdy zábavné. Každopádně ale řeč vypovídá o člověku více, než si vůbec většinou připouští. Vypovídá o něm jakoby strašně děsně úžasně moc.
