Informační dieta. Trend, který je dobré znát a vyzkoušet právě v této době

Pane Zelenko já také ne a přesto z té situace,která se vleče,začínám být unavená.A nejen já,samozřejmě.

Nejlepší je se procházet v lese,kochat se krásnými stromy,vnímat ptačí zpěv,pod nohama měkkost mechu,těšit se na houby,co v tom mechu určitě za několik měsíců vyrostou...Prohlížet si pupence,začínají nalévat,a v každém je schován list,který nás brzy potěší svou jarní zelenou...Na pasece ve slunečním pruhu se točí nějací hmyzáci,víří a také se radují z toho,že přečkali zimu. V zapadlých stinných koutech ještě leží zmrzlý sníh,okolo pramínek vody,co teče do potůčku,který spěchá a cestou šplouchá a odnáší zimu někam pryč....Covid přišel,ale je zákonité,že zase zmizí,Příroda zůstává.Asi tak to vidím.

Záleží na každém jedinci, jak si dokáže v hlavě srovnat "nadílku" informací.

Zatím jsem se nenechal zblbnout negativními informacemi.

Nechápu, proč se pro běžné chování hned musí vymýšlet nové, zbytečné termíny. Asi aby bylo o čem psát a znělo to odborně. Je přece přirozené, že v rámci zachování duševního zdraví k sobě pouštím negativní zprávy jen v omezené míře.

Všichni, kdo se přede mnou vyjádřili, mají pravdu. Kdybychom se všemi těmi informacemi zahlcovali, mohli bychom na to doplatit. Navíc je dnes i poměrně časté, že jeden odborník nesouhlasí s druhým, ač podle zaměření mají stejné vzdělání, podle titulů jsou na vysoké odborné úrovni. Tak co si potom já, v tomto oboru naprosto nevzdělaná, mám myslet? Protože jsem ale zvědavá, ráno se vždy podívám na počet zemřelých a nově hospitalizovaných, s nadějí, že to bude lepší. Zatím jsem však byla vždycky zklamaná. Je to smutná doba.

V téhle situaci si vždy připomínám dobu, kdy jsem velel tankové jednotce. Sedíte v tanku, uzavřeném prostoru a vaše informace o okolním dění jsou omezeny jen průzorem o velikosti mobilního telefonu a výhledem za první terénní vlnu. Ve sluchátkách vám to cvrliká, překrývají se vzrušená hlášení od vedlejších jednotek, slyšíte výbuchy, ale nejste schopni pochopit ,,kde " se v této situaci nacházíte. Strach vám stahuje žaludek. Nervózně koukáte na SDIO, kdy se vám rozsvítí červená dioda, která vám signalizuje odkud jste byli zamířeni a ve sluchátkách se ozve nepřerušené pípání, že je konec. Za minutu, za vteřinu... Postupně vás ten strach a to napětí opouští. Přestanete vnímat hlášení zoufalého kolegy kdesi na levém křídle pár kilometrů od vás. Soustředíte se na sebe... ,,Jak už bych potřeboval sprchu a čisté prádlo..." Na svou osádku. Ti kluci na tom musí být stejně. Položíte dlaň na rameno střelce pod sebou. Opětovně se vás dotkne. Letmé poděkování za povzbuzení. Pochopil. Pak se podíváte doprava, doleva jak jsou na tom vaši na křídlech a soustředíte se jen na váš úkol. Přestanete myslet na tu odpornou červenou diodu. Hodina má šedesát minut. A jen co teď o tom přemýšlím, uplynulo pět, deset minut než dosáhneme konečné čáry. A bude ta sprcha a čisté prádlo a teplé jídlo... S tím koronavirem je to stejné. Děsil jsem se zpráv z Itálie, děsil jsem se narůstajícímu počtu nemocných, nakažených i mrtvých. Zasáhla mě smrt nejbližšího kolegy. Rozčiloval jsem se nad neschopností našeho velení. Sledoval jsem zprávy kolik je v naší obci nakažených a kdo... Než jsem zjistil, že je to jako v tom tanku před desítkami let. Oprostil jsem se od informací z ,,druhého" křídla, přestal hodnotit nadřízené. Soustředil jsem se na sebe, nejbližší, rodinu, přátelé, občany. Co pro sebe, rodinu, občany jako dlouholetý zastupitel můžu udělat. Jak nás všechny ochránit. A počítat minuty (dny), kdy opět všichni budeme moci si společně vedle kulturního domu zahrát tradiční kroket, na podzim uspořádat setkání seniorů, oslavit společně konec roku. A tak to vysvětluji i svým nejbližším. Od rodiny až po sousedy. Myslím, že to nás drží. Nepopíráme existenci covidu. Nepopíráme existenci přeplněných nemocnic. Nepopíráme počty zemřelých. Ale nelze pořád žít s těmito myšlenkami. Je třeba se soustředit na to co je tady a teď. Nezachráním Zemi, nezachráním stát, nezachráním okres. Ale můžu zachránit to co mám ve svém dosahu.

Novináři řeší akorát to jak to udělat, aby zpráva byla co nejděsivější a nejbombastičtější.

Je opravdu na nás, co si vybereme a čím se budeme zabývat. Už to, že jsem soběstačná, je důvod k radosti. Strach paralyzuje, člověk neudělá ani to, co by jinak zvládl.

Já bych řekla - přečíst a nadále jet podle svého,tak to alespoň řeším já.Nebabrat se v novinových článcích a myslet pozitivně,protože nám nic jiného nezbývá a nenechat se vtáhnout do jejich" šarvátek".Každý,co uzná za vhodné dle jeho smýšlení.