Po šesté hodině ráno se nad pobřežními horami Saudské Arabie začíná rozjasňovat. Konečně vykoukne slunce a pozlatí vody Akabského zálivu. Příliš diváků tohle představení ale nemá. Lenivá dovolenková atmosféra působí zřejmě na všechny a málokomu se chce tak brzy vstávat. A tak honem zpátky do postele, ať ještě něco do té snídaně dospíme.
svítání na Sinaji, hotel Sonesta Beach
Musím konstatovat, že tohle je životní tempo, které mně maximálně vyhovuje. Snídaně je od sedmi do půl jedenácté, dopoledni svačina od jedenácti do dvanácti, no a v půl jedné začíná oběd. Ještě než stačí člověk vytrávit, je tu odpolední svačinka v Beach baru u pláže. Ta je do pěti. A od sedmi do deseti je večeře. Ale i to mezidobí mezi jednotlivými jídly je možné vyplnit posezením v Bistro baru uvnitř, nebo v Beach baru venku a popíjet kafe, kolu, nebo pivo. Zakoupit si all inclusive je docela výhodné. Člověk by tu však díky tomu docela zlenivěl.
Ne vždy je ale možné spát do devíti. Pokud se jede na výlet, je budíček velmi brzy. Kolem páté nás budí telefon, místo snídaně dostáváme chudičký balíček na cestu a vyrážíme na Sinaj. Ve výčtu našich výletů bohužel chybí Jerusalem. Cestovní kanceláře zrušily veškeré výlety do Izraele kvůli válečnému konfliktu, který v těchto dnech probíhá v pásmu Gazy. Je nutné se spokojit s tím, co je nám nabídnuto. A není toho zrovna málo. Klášter Svaté Kateřiny, avšak bez Mojžíšovy hory, výlet lodí ke korálovému útesu a hlavně jordánské skalní město Petra. Životní zážitek.
marina Taba, čekání na loď
Slunce pomalu stoupá po obloze a ranní chlad se mění ve velmi příjemné klima bez letního žáru. Je čas si vzít něco na čtení, foťák a kupodivu i krém na opalování a vydat se na pláž. V moři je jen pár dětí, pár Rusů, kteří mají zřejmě průpravu v sibiřských řekách a několik notorických vyznavačů šnorchlování, kteří s hlavou pod vodou studují podmořský život na kraji korálového útesu asi sto metrů od břehu. Letní teplotu bude mít moře až tak za dva měsíce. Nyní má jen okolo dvaceti stupňů a to je pro většinu těch, co tu leží, asi málo. Dohazovači místní cestovky procházejí s deskami pláží a snaží se doplnit chybějící místa ve výletních autobusech. A slunce, přesouvající se zvolna k hradbě pobřežních hor začíná docela pálit.
relaxace u hotelového bazénu
relaxace na pláži
Na velkém vydlážděném prostranství u pobřežní promenády dohnali neúnavní animátoři právě svou poslední oběť. Velké reprobedny vedle bazénu se rozeznívají egyptskými rockovými rytmy a oba mladí animátoři začínají s aerobikem. Všechno tu obstarávají muži. Ortodoxní islám nám pohled na arabskou ženu odpírá. I ty beduinky, co prodávají své cetky na pláži, jsou oblečené do tradiční abáji, dlouhého černého pláště, který je zahaluje od hlavy k patě. Jen oči jim koukají z černého šátku, zakrývajícího celý obličej. Tomu se zde říká šajla.
kontrast hotelového luxusu a beduinské existence
Dost nepochopitelné byly pro mne některé recenze na webu, týkající se jídla. Zvláště ty, co uvádějí, že jídlo bylo mizerné. Že bylo málo slané, že byla denně kuřata, že byla tvrdá zelenina, nebo stále stejné zákusky. A tak dál. Nekonečné litanie. Ten prostinký fakt, že se nacházíme v úplně jiném kulturním prostředí, ten je třeba vzít v úvahu ještě před odjezdem. Kdo čekal řízky, nacucané tukem a vepřovou se zelím, musel být nutně zklamán. To, že jsme tyto lukulské hody přečkali ve zdraví, nutno přičíst především tomu, že jídlo bylo velmi dobře připravené. A také velice chutné.
jídelna
Na odpolední svačinku se přesouváme do Beach baru. Společnost nám dělá jedna mladá ukrajinská rodina, bydlící už léta kdesi v Čechách. Popíjíme dobře vychlazené egyptské pivo a kávu, kterou si vyrábíme sami. K dispozici je totiž samovar. Rusové tu mohou být jako doma. Samovar stojí na pultu, pod ním je cukr, lžičky, mléko a Nescafé. Samoobsluha. A omladina všeho věku popíjí colu. Po páté slunce zapadá někam za kopec nad hotelem. Je právě čas si vzít něco na sebe, protože se ochladilo. Jen náš Ukrajinec je do půli pasu, protože ho zřejmě hřeje nadnormativní zásoba podkožního sádla. Jeho temperamentní žena opět odbíhá dolů na plac, aby se už poněkolikáté dnes zúčastnila davového šílenství, kterému naši animátoři říkají aerobik.
„Taky bych to potřeboval“, říká Ukrajinec a poplácává se po hodně narostlém břichu. Ale pak mávne rukou a chopí se raději sklenice piva.
Je docela zajímavé sledovat, jak takovýto způsob dovolenkového života člověka pomalu, ale jistě kazí. Kousek od nás šumí moře, přelévající se líně přes pobřežní písky, palmy, omotané girlandami žárovek září do tmy a osvětlují celou promenádu a já přemýšlím o tom, jaké si dám večer kuře a těším se na velkolepou žranici. Materialismus opět vítězí nad romantikou.
hotelové bistro
moje žena
