Vladimíra (74): Být vdovou je třeba se naučit

Ještě jednou se vrátím do diskuze a doporučuji paní Vladimíře požádat o pomoc psychologa a nepřenášet své smutky na děti.

Jako vdova jsem po delším období smutku našla ulehčení a možnost znovu se nadechnout poté, co jsem v bytě změnila téměř vše, co bylo úzce spjato se zesnulým manželem. Ponechala jsem si jen skromné předměty, připomínající naše společné žití. Vytvořila jsem si svůj nový domov, svůj nový život. Syna jsem do svého osobního smutku příliš nevtáhla, oba jsme potřebovali vyrovnat se s realitou. Jeho život má jiné priority a já jsem si našla ty své.

Paní může chodit sama klidně do parku,do lesa,k řece...Všude jsou lidé,stačí se dát do řeči,i dnes to jde, a postupně si najít nějaké známé.Nejhorší je,sedět doma,mít krabice s šatstvem po mužovi,a plakat a nedělat nic. Oblečení se dá dát do kontejneru na tyhle věci,rádi si to vezmou,protože se vyhazuje víc ženských oděvů a třeba bezdomovců,co by to potřebovali,je víc,než žen-bezdomovkyň. Nemyslím si,že je řešení se více upínat na syny,když se nevídali často předtím,tak asi nemají tu potřebu matku častěji vidět,a ani nyní. Škoda,že jsou zavřené knihovny,tam se dá snadno seznamovat na akcích pro seniory a je to na jiné úrovni,než jít někam do hospody nebo na seznamku,kde hrozí naletění na nějakého podvodníka.Možná si má člověk ještě za života manžela/manželky představit tu situaci po jeho/její smrti a tak trochu se na to "připravit",aspoň duševně.Je jasné,že tu nikdo z nás nebude věčně....

Článek a úvaha ze života, i když bych s řadou věcí ne snad nesouhlasila, ale každý to má určitě jinak, tak nějak po svém. Ale dle mého - hlavně být vdovou je stav, který je nezměnitelný a k životu patří, nic se není nutné učit, chce to žít dál, vzpomínat a možná i děkovat za ta společná léta života, která přinesla dobré i zlé. Důležité je to, co je nyní a co bude, protože minulost nezměníme, en krásně vzpomínky nám zůstanou.

Nevím, jak dlouho bude pod články píseň gospelové skupiny Letovice Poušť, ale začala bych tam.

Smutné...a přece by stačilo tak málol Mít syny a jejich rodiny vedle sebe, být součástí jejich rodin. To je to, co člověka drží. Bohužel to leckdy nejde.