Od pohádek ke snu

Soňo, díky za komentáře, v reálném životě mám myslím lásky dost, ale sen je spíš pohádka a tak ta spojitost snu a pohádek. JInak, kdo by v životě netoužil po lásce, je to přirozené, krásné a bez lásky nelze žít

Paní Hano a takový krásný sen, to asi člověk i v bdělosti touží po lásce.

My si rádi povídáme a vymýšlíme na zahradě v podvečer, když je už venku hezky , to upoutá i malého Matýska, ten chce většinou pořád o pejskovi a kočičce, jak vařili.

Já sama jsem babičky už nezažila (narodila jsem se starším rodičům), neznám pobyt u babičky a její vyprávění. O to víc si užívám těch svých pět vnoučat, kteří vyžadovali a někteří ještě vyžadují pohádky a hlavně zpívání před spaním.

Já většinou vnoučatům pohádky čtu, poslouchají vždycky pozorně. Ale sama vzpomínám na pohádku, kterou mi mnohokrát říkala moje maminka. Byla taková zvláštní, veršovaná. Sice jsem si ji zapsala, ale ztratila. Škoda, dnes by se mi hodila.

Ráda bych vnučkám vyprávěla pohádky, ale nechtějí. Spíš požadují, abych jim vyráběla z papíru vlaštovky a tak... Sen je mystický, působivý. Sny nám nikdo nevezme :-)

Situaci s vyprávěním pohádek dětem neznám. Ale že život je směsice snu a reality. to mohu za sebe potvrdit. Děkuji.

Děkuji, paní Hano, znám dobře ten pocit štěstí ve společnosti vnoučat. Napřed těch malých, bezmezně důvěřujících, pak větších, z nichž se stávají parťáci pro diskuze a dialogy o životě. Také jsme večer vyprávěli pohádky, každý den jinou, právě vymyšlenou. Občas ji chtějí i dnes, středoškoláci. Jsme schopni pak společně debatovat do noci, je to prima, člověk nemá šanci zestárnout.