V České republice nyní podle údajů Českého statistického úřadu v posledních letech pracuje v pozici zaměstnanců přibližně čtyři sta šedesát tisíc lidí, kterým je nad šedesát let. Rok od roku jich přibývá. Vzhledem ke stárnutí populace je jasné, že jich ještě přibývat bude, protože mnoho lidí se dožívá vyššího věku v dobré kondici, pracovat chtějí a jsou toho schopni. Zároveň z těchto údajů vyplývá zcela pochopitelný jev. Mnoho těchto zaměstnanců vyššího věku se dostává do pozice, kdy mají šéfy mladší, než jsou oni sami. A často z toho vznikají problematické situace.
Mladá šéfová jde po krku nejstarším zaměstnancům
„Dělám na personálním oddělení téměř čtyřicet let. Nastupovala jsem, když se v práci ještě kádrovalo podle toho, jestli měl člověk rodiče ve straně. Zažila jsem začátek devadesátých let, když se najednou začala používat nová cizí slova, kterým nikdo nerozuměl a z nás se stali HR manažeři. Prošla jsem desítkami školení, které byly naprosto k ničemu. Naučila jsem se pracovat s moderní technikou, naučila jsem se perfektně anglicky, vždy jsem se snažila dělat svou práci poctivě, na sto procent. Přesto si moje nová, mladá šéfová myslí, že jsem k ničemu,“ vypráví dvaašedesátiletá Helena, zaměstnankyně jedné velké korporátní firmy se sídlem v Praze.
V jejím personálním oddělení je nejstarší a vždy si pochvalovala, že má kolem sebe příjemný kolektiv skládající se z žen různého věku. „Jenže před rokem se moje idylka, ve které jsem hodlala setrvat do penze, ba možná déle, zhroutila. Naší šéfkou se stala devětadvacetiletá dívka, která přijela z Velké Británie. Je Češka, ale v jejím řeči je rozhodně více anglických výrazů než těch českých. Mluví tak rychle, že jí není rozumět. Při poradě mluví k nám, přitom píše zprávy na mobilu a vyřizuje maily na notebooku a nepřetržitě upíjí kafe z plastového kelímku. S tím kelímkem zběsile běhá po chodbách, takže se děsíme, koho poleje. Nejhorší ale je, že nám starším dává najevo, že jejímu tempu nestačíme, protože si představuje, že v sobotu v noci budeme reagovat na to, co dala na Facebook,“ tvrdí Helena. Donedávna jí nová šéfová připadala trochu k smíchu – což tedy není pro vztah mezi nadřízeným a podřízený ideální – ale nyní začala být zoufalá. Dozvěděla se, že její vedoucí naléhá na nadřízeného, aby z oddělení propustil Helenu a další dvě ženy. „Jaká to náhoda, že všechny jsme nejstarší. Řekla, že záměrně odmítáme zapadnout do kolektivu. Zajímavé, když to vezmeme z pohledu, že jsem v této firmě zapadlá téměř čtyřicet let. Já vím, naštvalo ji, že jsem odmítla jet na akci s názvem teambuilding, kde jsme měli o víkendu slézat jakousi opičí dráhu,“ líčí Helena své trable v práci. Nejvyšší nadřízený se jí zastal, řekl na poradě, že teambuilding není povinný a rozhodně nemíní dámy ve věku nad padesát let nutit, aby se houpaly na lanech. „On je sympatický čtyřicátník, který už cítí, že jednou bude v mé pozici, ale ta mladá má zřejmě dojem, že patřím do starého železa,“ uzavírá Helena.
O svém trápení se zmínila známým a žasla, kolik lidí vyššího věku prožívá v práci problémy s mladými šéfy. Ovšem personalisté o tom vědí své. Agentura Adecco Group zveřejnila zprávu, z níž vyplývá, že se lidé v seniorském věku velmi často setkávají s předsudky svých zaměstnavatelů a nadřízených, kteří si myslí, že mladší uchazeči o práci jsou pilnější a jejich pracovní nasazení je vyšší. „Jenže tak to není. Některé firmy postupně zjišťují, že výhody jim mohou přinést právě starší zaměstnanci. Vedle dlouholetých zkušeností a znalostí je pro ně typická vyšší míra loajality, spolehlivosti a zodpovědnosti,“ uvedl ředitel Adecco pro Českou a Slovenskou republiku Ondřej Wysoglad.
Iva Homerová: Lidé by v príci neměli být posuzováni podle toho, kolik je jim let
Podobný názor prezentuje i gerontoložka Iva Holmerová, která říká: „Vždy, když slyším, že lidé kolem padesátky či výše mají problémy se zaměstnáním, že někomu připadají staří a nevýkonní, mám pocit, že jsme se zbláznili. Lidé, kteří nejsou v důchodu a chtějí pracovat, by vůbec neměli být posuzováni podle toho, kolik jim je let. Existují výzkumy, které prokázaly, že mezi staršími a mladšími není v práci rivalita, protože mladí aspirují na něco jiného. Mladí mají kromě práce logicky spoustu dalších zájmů. Ale starší lidé jsou velmi často ochotni věnovat práci více času, je to pro ně do značné míry životní náplň, cítí za ni zodpovědnost.“
„Převzal jsem vedení v menší rodinné firmě, ve které pracovala většina mužů ve věku kolem šedesátky. Byla to taková partička držící při sobě a při každém mém návrhu na změnu mi dávali najevo, že oni nesouhlasí, že oni nejlépe vědí, jak na to,“ vypráví jednatřicetiletý manažer. „Časem to bylo neúnosné, tak jsem se rozhodl ty strejce na jejich pozicích trochu proházet a do jejich kolektivu jsem vmísil mladé lidi. A hned se ukázalo, jaký kdo je. Dva uraženě požádali o odchod do předčasného důchodu, jeden zůstal a tváří se dodnes uraženě. Ostatní pánové, ale jakoby ožili. S mladými spolupracují, předávají jim své cenné zkušenosti, začali si připadat, že ještě mají firmě co dát. Nedám dopustit na kolektivy sestavené z lidí různého věku, ale jsem přesvědčen, že starší zaměstnanci to mladým šéfům umějí pořádně znepříjemnit,“ popisuje svou zkušenost.
Jedná se v podstatě o jednu z nejtěžších životních situací. Člověk je léta na jednom místě, dělá svou práci dobře, poctivě, vybudoval si své zvyky, které mu vyhovují. A najednou přijde někdo, kdo si představuje, že by měl pracovat jinak, vnucuje mu své požadavky. Pokud je ten šéf navíc výrazně mladší, jen velmi silné osobnosti se nad touto situací dokáží zamyslet a vzít si z ní to dobré. Většina lidí přirozeně zareaguje ve smyslu: co mi to tady ten nezkušený mladíček radí?
Pokud se však podaří neshody a nedůvěru překonat, je to ku prospěchu oběma stranám. Starší lidé získají nové podněty, nápady, pocit, že jsou v práci stále ještě platní, žádaní. Mladí šéfové získají zkušené podřízené a pokud jsou chytří, nedávají jim najevo, že jsou podřízení, ale považují je spíše za parťáky, od kterých se mohou něco naučit. Taková idyla však je, bohužel, zatím spíše výjimečná.
