Dcera byla malá, a tak jsme ji brali do práce. Z toho ji vysvobodila až první třída. Ale dařilo se nám náramně.
Postavili jsme si velký dům na okraji Benešova a nic pro nás nebyl problém. Naši přátelé byli podobně movití, víkendy jsme trávili na golfu, konec roku v Alpách. Od začátku jsme s manželkou byli rovnocennými majiteli naší firmy. Za dokumenty a účetnictví vždycky odpovídala Barbora. Já byl rád protože mě více bavila práce v terénu. Jen jsem podepisoval, co se ode mě chtělo.
Dcera se provdala do Itálie
Naše dcera vyrůstala sama a její matka svoji péči řešila otevřenou peněženkou. Po maturitě jsme jí umožnili dva měsíce prázdnin v Itálii v naději, že si rozmyslí co chce v životě dělat dál. Ona nás ale převezla. Vrátila se začátkem září ruku v ruce s urostlým Italem a se sdělením, že si ho chce vzít.
Vystrojili jsme obrovskou svatbu na zámku Konopiště. Dostavilo se na ni třicet Máriových příbuzných. Vůbec mě nenapadlo, že tu trachtaci spolu s ubytováním a zpátečními letenkami hradíme my. Dcera se hned po svatbě odstěhovala do menšího městečka u Neapole. Vydali jsme se tam na návštěvu koncem roku. Bylo to rozčarování. Bydleli u Máriových rodičů spolu s rodinami jeho dvou starších sester. Každá rodina měla sice svůj pokoj, ale byt byl zanedbaný a ze všech koutů čišel nedostatek peněz.
Rodině pevně vládla matka. Provozovali malou pekárnu, v níž pracovali jen muži. Matka byla přesvědčená, že ženy musí zůstat doma, starat se o domácnost a ven vycházet jen v doprovodu svých mužů. Z naší dcery se stala tichá neprůbojná bytost, která již čekala svého prvního potomka. Odjížděli jsme se smíšenými pocity. Ještě větší překvapení nás čekalo po narození prvního vnuka, kdy nám dcera napsala, abychom k nim nejezdili, že nemají pro práci na návštěvy čas a že by jí pomohl nějaký finanční dar.
Manželka jí zřídila v Itálii konto, na něž posílala měsíčně 500 euro. Roky běžely, my jsme měli v Itálii již tři vnuky, nikdy jsme je neviděli a upomínkou na ně byla jen fotografie na krbu v našem domě. Dcera své matce volala jednou za tři měsíce, většinou si vyškemrala další finanční injekci. Mě vždycky srdečně pozdravila a ujišťovala mě, že se má dobře.
Po smrti manželky jsem zjistil, že máme velké dluhy
Manželka si ke svým padesátinám nadělila cestu do Egypta. Byl jsem moc rád, že pojede jen s dvěma svými kamarádkami. Já jsem dával před exotickými výlety přednost dovoleným na kole s pánskou společností. Barbora se za sluncem a mořem rozjížděla alespoň třikrát do roka.
Nežili jsme spolu, ale spíš vedle sebe. Firma fungovala a zakázek jsme měli stále dost. Nikdy jsem se o naše finance nestaral. Občas se mi zdálo, že si žijeme zbytečně nad poměry.
Pak přišly manželčiny šedesátiny. Uspořádali jsme velkou party na parníku po Vltavě pro 200 lidí. Domů jsme si odvezli desítky různých uměleckých předmětů a kýčů. Přeci jen je lepší, když takové kulatiny slaví chlap. Já jsem k narozeninám dostal mnoho lahví drahého alkoholu, což se později ukázalo jako výhodnější.
Barbora a její dvě věrné družky potom odletěly do Dominikánské republiky. Pět dní po odletu mi volal zástupce cestovní kanceláře a informoval mě, že moje žena dostala infarkt a na jeho následky v cizině zemřela. Bohužel se ukázalo, že si nezaplatila patřičné cestovní pojištění, a tak převoz zemřelé musím uhradit sám.
Byl jsem v šoku, a to jsem vůbec netušil, co mě ještě čeká.
První katastrofa nastala v bance. Na našem běžném účtu bylo asi pět tisíc korun a úvěr ve výši čtvrt milionu. Říkal jsem si, že se nic neděje, že to zaplatím z firemního. To už mě ale vedli k ředitelce bankovní pobočky, velmi dobré kamarádce mé zesnulé ženy. Ta mi řekla, že firma je v exekuci a že zástava je i na našem domě. Hořekovala, že mojí ženu už nejméně pět let prosila, ať dá finance do pořádku, nebo bude malér. A ten byl a pořádný.
Byli jsme zadluženi na všech stranách. Naštěstí v naší partě na kolech byl právník i bankéř. Podařilo se jim prodat firmu i dům a já jsem tak unikl soudu a trestu. Uspořádali také dražbu našich šperků, uměleckých předmětů a mojí sbírky kvalitního alkoholu.
Mohl jsem tak zaplatit převoz rakve a uspořádání malého pohřbu. Když jsem řekl dceři, jak se věci mají a že jí nemohu poslat peníze na letenky, na pohřeb nedorazila.
Odešel jsem z domu se dvěma taškami osobních věcí a skončil v Praze mezi bezdomovci. Asi po třech týdnech mě oslovil na holešovickém nádraží muž, kterého jsem zprvu nepoznal. Měl delší vlasy a hustý plnovous. Byl to můj bývalý podřízený ze stavební firmy.
Poté, co se s ním rozloučil nový majitel, vyhodila ho manželka z domu s odůvodnění, že s ním již léta byla jen pro peníze a to teď pominulo. Jarda již dva měsíce bydlí na ubytovně a pracuje u jedné velké stavební firmy. Podařilo se mu sehnat místo u svých stavebníků i pro mě a rovněž postel v ubytovně. Pracujeme spolu s dělníky různých národností a profesí. Spojení s ostatním světem nám zajišťuje Jardův laptop a na něm jsem sepsal příběh své naivní důvěry a svého životního pádu.
Mirek (64 let) svůj příběh popsal pro neziskový portál vdovyvdovam.cz. Fotografie je ilustrační.
