Únor bílý,  pole sílí
Foto: autorka

Únor bílý, pole sílí

11. 2. 2021

Přišla k nám pravá zima. Nejen do našich hor, ale i do nížin, do měst, do vesnic. Prostě všude nám nasypala záplavy sněhu, silné mrazy vytvořily ledovce na našich rybnících i kdejaké louži. Je to krásné, radujeme se z toho skoro všichni, děti, dospělí, prostě staří i mladí. Starosti mají řidiči z povolání, kteří v současné době mají tvrdý chleba dvojnásobně, ti, kteří cestují do práce a další.

My senioři jsme na tom dobře. Koukneme z okna a vida - podle počasí si naprogramujeme, co budeme dělat, zda musíme někam vyrazit, ať už autem či jiným dopravním prostředkem. Když nemusíme, nic nás netíží a spokojeně se věnujeme tomu, co nás baví, nebo co zamýšlíme udělat. Když nemusím, když nechci, když to nejde, vše můžeme odložit.  Není to krása, taková bezstarostnost na penzi ? 

Jenže někdy se něco udá a hned je po klidu. Jako třeba moje dnešní ráno. Vypustila jsem z chodby vyvenčit boxerku, v náručí jsem vynesla Mikeše, ten se venčí též zásadně venku, a chystala jsem se na moji chvilku ranního pohybu při hudbě.  Snacha chtěla odvézt  malého Matýska do školky a ejhle, dveře u auta zamrzlé, jen u řidiče šly otevřít. Tak jsme rozmrazovaly a nic a já (snad i tu milou krávu bych urazila) dím : Helčo tak si ho posaď dopředu. Ona tak učinila a jeli. Je to jen kousek, 2 km. do vedlejší obce, za 10 minut by byla nazpátek. A Helča nikde. Tak jsem jí volala, asi 10x. Telefon nebrala. No takhle to trvalo pár desítek minut, ale mně to připadalo věčnost. Byla jsem vyřízená, klepala jsem se hrůzou, zda se něco nestalo, když se konečně ozvala.  Byla ve škole pro přihlášku na gympl pro Kristýnku. Jak já si vydechla! I na pana Charváta jsem si vzpomněla, jak nás nabádá k opatrnosti jako řidiče. Kdyby mi dal někdo facku, tak si ji zasloužím. 

Dopadlo vše dobře, naplnila jsem krmítka pro ptáčky, proběhla jsem se s Mysty a opět jsem si uvědomila, jaké tkví štěstí v těch úplně obyčejných věcech, které bereme jako samozřejmost. Ať je to krmení ptáčků, či psů i kocourka. Všichni potřebují pomoc a útočiště v současných tvrdých mrazech. A jaké z toho pro mě plyne poučení? Inu takové, že celý svůj život se učím. Učím se brát vše, jak přijde. Jen s tím zlým se člověk nedokáže smířit i těžko přijme, spíše je mu vnuceno. Učím se, že není vše samozřejmost. Učím se, že na mnoha věcech mám svůj podíl, ať menší, či větší. Učím se, že malé štěstí či spokojenost tkví v pokoře a skromnosti a lásce. Je radost se dokázat nezištně podělit a vědět, že moje pomoc pomůže. Učím se tomu, že každý zde máme svoje místo, místo, které je originální.  Každý jsme jednou postradatelný, ale zároveň  přispíváme malou částečkou k mozaice života a nejen našeho. Každý jednou budeme někde nebo někomu chybět.   Carpe diem!

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Anna Potůčková
Sni díky za hezký článek doplněný hezkými zimními fotografiemi. Také se umím radovat z obyčejných maličkostí. Myslím že v našem věku to tak má většina. Naposled jsem se radovala včera, že své srdce mám zdravé. V tomto případě se ale asi o maličkost určitě nejedná, vždyt srdce je něco jako motor ve strojích. Pokud nejede, tak je to špatné......
Alena Vávrová
Opět moc pěkný, jímavý článek a ještě hezčí zimní fotky. Čumáčkové si užili ňuchání do sněhu.
Vladislava Dejmková
Soňo souzním s myšlenkami v tvém příspěvku. Tahle doba mě dovedla k tomu, že jsem se naučila odpočívat a vnímat i obyčejné věci každodenního života jinýma očima. Dnes ráno u nás obloha hrála nádhernou kombinací barev šedé a modré, do toho všude bílý sníh. Byla to neobvyklá podívaná, od které jsem nemohla odtrhnout oči.
Věra Ježková
Soni, tvé články se mi moc líbí. Děkuju. I za hezké fotky. :-)
Soňa Prachfeldová
Děvčata asi potřebujeme lázně na nervy. Díky za milé komentiky. Když vyjedu bez mobilu, tak se pro něj vracím. Dřív to takové nebylo. Vašku díky u nás v rodině je také samý Václav - otec, syn /brácha/ Vašek, vnuk Venous.
Eva Mužíková
Soni, to znám a jsem asi větší poděs než ty. Jelikož na mého syna bylo vždy stoprocentní spolehnutí, také mne jednou hrozně vyděsilo, když se podle úmluvy nezastavil, nezavolal, nebral telefon.. To by bylo na dlouhé psaní, jaké scénáře se mi honily hlavou a co jsem vše podnikla / PČR, nemocnice, kolegové z jeho pracoviště..... / Dokonce jízda 25 km k němu domů do Liberce v obavě o jeho psa, aby nezůstal v bytě sám..../.. Když mi otevřel místo radosti jsem myslela, že ho přerazím. Na domluvu zapomněl, telefon měl v autě, doma měl služební, ten mu stačil !!! Malé děti, malé starosti, velké děti občas i velké starosti..Nádherné fotky..
Naděžda Špásová
Soni, hlavní je, že se nic nestalo. Pejsci si krásně užívají sníh, náš ho moc rád nemá. Nejvíc mu vadí ta hnusná sůl, ta u vás není. Fotky jsou super. :-)
Václav Soukup
Přečetl jsem si Váš hezký článek a " blbá " dopolední nálada hned zmizela. Díky !
Hana Nováková
Nejhorší smrt je z vyděšení, ale to se občas stává. Člověk se rychle rozhodne a co pak? Hezky napsané, procítěné, krásné fotky, díky.
Marie Měchurová
Hezké napínavé povídání. Fotky jsou moc krásné, i když nějaké studené - asi to bude tím sněhem. Přesto mě zahřály u srdce.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 50. týden

Blíží se vánoční svátky a s nimi návštěvy v rodinách, u známých, a také jiné společenské události. A tak si tentokrát vyzkoušíme, jaké máte znalosti z etikety.

AKTUÁLNÍ ANKETA