Lidí ochotných být přísedícími soudci je nedostatek a stali se velmi žádaným zbožím. Zjednodušeně řečeno, senát tvoří soudce profesionál a dva lidé, kteří reprezentují veřejnost. Nemají právnické vzdělání, klidně to mohou být dělníci, technici, úředníci. „Mám v senátu bývalé havíře, kterým je už osmdesát let a přestávají jim na tu práci stačit síly. Hodně přísedících zůstalo ještě z doby socialismu, kdy to mnohdy fungovalo tak, že se někomu řeklo ‚ty budeš přísedící u soudu‘ a tak se jím stal. Nyní by mělo docházet ke generační obměně, ale zájemců o tuto práci je málo. U většiny soudů v zemi jsou počty přísedících velmi nízké a nedaří se je doplňovat,“ vysvětluje Igor Krajdl, místopředseda Krajského soudu v Ostravě pro trestní úsek.
Mnoho lidí vůbec netuší, že by takovou činnost vykonávat mohli. Přitom přísedícím se může stát každý, kdo má české občanství, čistý trestní a přestupkový rejstřík a negativní lustrační osvědčení. Tuto činnost může zkusit každý, komu je nad třicet, ale zároveň je to jedna z mála oblastí, kde mít dřívější datum narození není na škodu, ale je naopak výhodou. Soudci mají přísedící vyššího věku rádi.
„Mají osobní zkušenosti s různými životními situacemi a to je pro tuto práci velké plus. Velmi často umějí člověka odhadnout. Poznají, kdy lže a kdy mluví pravdu. Ideální jsou takzvaní mladí senioři, tedy lidé, kteří odešli do penze, ale jsou zdraví, chtějí ještě být užiteční a nepředstavují si život tak, že už jen budou sedět doma,“ vypráví Igor Krajdl.
Soudci říkají, že na tuto práci není třeba žádné právní vzdělání ani zvláštní schopnosti. Naopak, od přísedících očekávají právě laický přístup, takzvaný selský rozum. Vše odborné jim vždy vysvětluje předseda senátu, který jednání řídí a pak po společné poradě rozhodují.
„Máme zkušenost, že starší lidé jsou zodpovědní, disciplinovaní. Uvědomují si, že je to záslužná práce a zároveň z ní mají respekt. Stává se, že mladí lidé si ji vyzkouší, ale časem je dlouhodobé vysedávání v soudní síni přestane bavit. Lidi vyššího věku se naopak často nechají tou prací pohltit, začne je zajímat,“ říká Ladislava Šafránková, místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem pro úsek trestní.
„Myslím, že je to ideální činnost pro všechny, kdo mají rádi kriminálky. Nemusí se na ně dívat v televizi, mohou vidět skutečnou kriminalistku, vyhodnocování stop, důkazů, výslechy. V televizi vám naservírují, kdo je pachatel, ale jako přísedící se dostanete do situace, kdy musíte rozhodnout, jestli je obžalovaný vinen nebo ne. Musíte překonávat překážky, které klade státní zástupce a obhájce. Zjistíte, že realita je odlišná od filmů, kde se mnohdy pachatel pod tíhou důkazů sám přizná. Ve skutečnosti je to tak, že kdo se přiznat chce, přizná se, ale většina pachatelů je před soudem schopna zapírat a lhát tak, že vám klidně tvrdí, že slunce je studený zelený čtverec,“ vysvětluje Igor Krajdl, který práci přísedících označuje za něco mezi detektivní hrou a efektivním vyplněním volného času, které je prospěšné pro celou společnost.
Pro zaměstnané lidi je ovšem práce přísedícího často problém. Zaměstnavatelé je neradi uvolňují, i když podle zákona musí, protože se jedná o překážku v práci z důvodu výkonu veřejné funkce. Jenže málokterý šéf vidí rád, když mu podřízený řekne, že dvacet dnů z roku nebude v práci, protože bude soudit. I proto jde o ideální činnost pro starší lidi, kteří jsou sami pány svého času. Není třeba mít obavy, že tato práce obnáší nutnost domácího studování hromad spisů. Trestní řízení je postaveno na základě ústnosti, to znamená, že vše podstatné pro rozhodování probíhá přímo v soudní síni, kde se čtou listiny, promítají kamerové záznamy, pouštějí odposlechy, vyslýchají znalci, svědci i obžalovaní. Zatímco předseda senátu jednání řídí, přísedící poslouchají, pozorují, dělají si svůj názor a mnohdy přijdou s něčím, co předsedovi hodně pomůže. Třeba si všimnou, že když obžalovaný dělá určitý pohyb nebo nějaký výraz v obličeji, je to pokaždé, když lže.
Soudy potřebují poměrně velké počty přísedících. Například u Krajského soudu v Ostravě je stanoveno, že na jednoho soudce je dvacet přísedících soudců. Jestliže tam pracuje dvanáct soudců, je třeba mít dvě stě padesát přísedících. V některých krajích a okresech je situace přímo kritická, v některých jsou už do shánění adeptů na tuto práci zapojeni i úředníci z obecních a krajských úřadů.
„Nedostatek přísedících řeší všechny soudy. My už jsme je před časem zkoušeli lákat i prostřednictvím kampaně. Měli jsme letáčky, oslovovali jsme různé kluby a spolky. Stále přemýšlíme, kde vhodné přísedící získat,“ podotýká Ladislava Šafránková.
Problémem při získávání zájemců je i skutečnost, že odměna za tuto práci je velmi nízká. Za jeden den má přísedící soudce nárok na pouhých sto padesát korun, což znamená, že mu z nich po odvodech zůstane asi sto třicet. Jak říká jeden z ostravských přísedících: „Na cigarety dobré.“ Soudci si jsou vědomi, že odměna kolegů přísedících nestojí za nic, protože jde o práci důležitou a zodpovědnou. „Ta nízká odměna je velký problém. Kvůli ní se některým lidem ani nevyplatí k soudu dojíždět, pokud bydlí ve větší vzdálenosti. Ohodnocení by rozhodně mělo být vyšší,“ říká Ladislava Šafránková, místopředsedkyně krajského soudu v Ústí nad Labem.
Rozhodně to nefunguje tak, že by u jednání přísedící byli jen takzvaně do počtu a proto byli bezvýznamní. Naopak, za nízkou odměnu dělají práci velmi důležitou. „Já bych se kolikrát bez těch mých přísedících neobešel, jsou pro mě velkou pomocí,“ podotýká místopředseda Krajského soudu v Ostravě Igor Krajdl.
Lidé, které toto zajímavé vyplnění volného času láká a než by si doma četli detektivku, chtějí ji prožít v reálu, se mohou obrátit na kterýkoli krajský či okresní soud v místě svého bydliště nebo v místě výkonu jejich práce. Ideální je kontaktovat přímo sekretariáty předsedů soudů. Krajský soud v Ostravě má například na svých stránkách přímo odkaz vysvětlující, jak postupovat. Možné je rovněž obrátit se přímo na obecní nebo krajské úřady.
