Opustivše Port. St. Mary, odjeli jsme do vesničky Cregneash.
Cregneash nebo Cregneish (Creneash) je malá vesnice a turistická destinace na úplném jihozápadě ostrova Man, asi 2 km od Port Erin. Většina vesnice je nyní součástí živého muzea Cregneash Folk Village provozovaného Manx National Heritage. V obci je také řada obydlených soukromých domů, ale i ty svým vzhledem zapadají do celkového vzhledu vesnice.
Skanzen Cregneash Folk Village, který byl oficiálně otevřen v roce 1938, ukazuje typický způsob života malé ostrovní vesnice v 19. století. Zachovalo se zde mnoho původních chalup, v nichž je vystaveno viktoriánské zemědělské a rybářské vybavení. Většina domků je kryta došky, jak tomu v 19. století zhusta bylo. V ústředním muzeu je mnoho historických informací a chalupy ve vesnici umožňují návštěvníkům seznámit se s venkovskými aktivitami, které předvádějí pracovníci muzea v tradičních oděvech. V kostelíku sv. Petra (1878) probíhají dodnes nedělní bohoslužby.
Na přilehlých pozemcích jsme objevili pasoucí se čtyřrohé ovce plemene loaghtan. To je další specialita ostrova, i když podobné ovce lze prý spatřit i jinde ve světě. Chovají se na maso, které je údajně velmi chutné. Jedna taková ovce pronikla i na manskou padesátipenci.
Ve vesnici žil Edward Faragher (1831–1908), také známý jako Ned Beg Hom Ruy, básník a folklorista. Je považován za posledního významného literáta píšícího v manštině a možná za nejdůležitějšího obránce manské kultury v době, kdy byla nejvíce ohrožena. V jeho domku (Ned Beg’s Cottage) je expozice věnovaná manštině.
Prohlédli jsme si skanzen a zamířili podél pobřeží na Spanish Head.
Spanish Head je ostroh na jihozápadním pobřeží ostrova Man, který ční do výše přes 100 m nad hladinou moře. Název mysu (Španělská hlava) je často vyvozován z příběhu o lodi ze španělské Armady, která v této oblasti ztroskotala, ačkoli pro to neexistují žádné důkazy. Podle místních obyvatel může současný název pocházet z manského názvu pro zdejší typ horniny (břidlice), pravděpodobně na základě manského slova „speeiney“, což znamená „kůra“, „pás“ nebo „slupka“, neboť břidlice je snadno štěpitelná.
My jsme došli k moři po cestičce vinoucí se pořádně zarostlou krajinou. Na obrázku v popředí je hlodášové trní, v pozadí kvetoucí vřes.
Calf sound (Yn Cheyllys) je úžina, která odděluje ostrov Calf of Man od pevniny ostrova Man. To „calf“ není anglické „tele“, ale pochází ze staronorského „kalfr“, což znamená malý ostrov poblíž většího. Úžina je široká asi 700 metrů a je v ní malý ostrůvek Kitterland, který je údajně domovem velké kolonie tuleňů. Kvůli těm tuleňům jsme sem jeli, ale byli jsme zklamáni. Kolonie se asi někam odstěhovala, protože na ostrůvku nebyla ani tulení ploutev. A ve vodě jsme pracně objevili jediného tuleně, a ten byl ještě tak daleko, že tvrzení, že v kroužku na obrázku je jeho hlava, mi musíte věřit. Ale mám na to svědky.
Pokochali jsme se tuleněm a zamířili zpět do Douglasu.
Vystoupili jsme na promenádě na nábřeží douglaské zátoky (Douglas Bay), jejíž krásná parková úprava lákala k procházce. V zátoce nás zaujala zajímavá věž.
The Tower of Refuge (Věž – útočiště) je kamenná věž, která byla postavena na ostrově St. Mary (také známém jako Conister Rock) v Douglas Bay, aby poskytla útočiště námořníkům ztroskotavším na tomto ostrově. Byla postavena díky úsilí sira Williama Hillaryho, který se podílel na několika záchranách námořníků uvízlých na ostrově včetně hrdinské záchrany posádky parníku St George, který zde ztroskotal v časných ranních hodinách 20. listopadu 1830. Této události je věnován pomník znázorňující sira Williama a jeho dobrovolníky, jak jedou ve člunu na pomoc neblahému parníku. Sir William osobně přispěl značnou částkou na náklady stavby a zajistil značný počet veřejných prostředků na její financování.
Ve věži se původně nacházel zvon pro přivolání pomoci a navíc byla pro všechny trosečníky opatřena zásobami chleba a čerstvé vody. Uvažovalo se i o tom, zda nevybavit věž malým člunem, ale jaksi k tomu nedošlo. I přes existenci věže byly vody Douglas Bay stále nebezpečné, zejména v období východních bouří. V posledních týdnech roku 1832 zde ztroskotala dvě plavidla (i když ne na Conister Rock) a byla ztracena „with all hands“.
Podvečerní procházkou po Douglasu a večeří v příjemném pubu skončil náš druhý den na ostrově.
Třetí den jsme hned po snídani vyjeli nad Douglas a kochali se pěknými výhledy na město a jeho zátoku.
Douglas Head (Kione Ghoolish) je skalní bod s výhlídkou na Douglas Bay a přístav. Kromě jiného je zde pomník sira Williama Hillaryho, který odtud hledí na svou věž v zátoce. Lid zde s oblibou piknikuje. Ta loď na obrázku nás odveze zpět do Anglie.
Marine Drive na Douglas Head je cesta spojující Douglas a Port Soderick. Je jedním ze šesti vyhlídkových bodů na pobřeží ostrova, kde mají návštěvníci příležitost vidět a dozvědět se více o mořském životě ostrovů. Jsou zde instalovány dalekohledy a rozsáhlé naučné cedule, ale my jsme měli opět smůlu a žádnou mořskou zvířenu jsme nespatřili, i když sviňuchy a tuleni se zde mají vyskytovat po celý rok. Prý je odtud možno pozorovat i polární záři.
Pěkná je brána na silnici. V minulosti sloužila jako vstup na mýtnici a na stanici tramvaje, která odtud v letech 1896 – 1939 jezdila do Port Sodericku. Trať vedla po vrcholech útesů a překonávala četné mosty a viadukty. Bohužel díky opakovaným sesuvům půdy nebyl tramvajový provoz po válce obnoven a silnice, která vede po její trase, byla ukončena v půli cesty a turisté musí dojít do cíle pěšky.
Naší poslední zastávkou byl Castletown.
Castletown (Balley Chashtal) je město na jihu ostrova Man, které bylo do roku 1869 hlavním městem ostrova. Od roku 1405 do roku 1738 byl ostrov Man ovládán rodinou Stanleyů počínaje sirem Johnem Stanleym, kterému v roce 1405 udělil anglický král Jindřich IV. titul King of Mann. Posledním králem byl Thomas Stanley, který se v roce 1521 zřekl tohoto titulu a dále vládl jako Lord of Mann, neboť vcelku rozumně usoudil, že je lepší být velkým lordem, než maličkým králem. Lze jej vidět úplně vlevo na obrázku v galerii. Dnes má tento titul britský panovník, t. č. Alžběta II.
Jsou zde však i další památky: Old Grammar School (staré gymnázium, původně kostel z roku 1200) a budova Old House of Keys, v níž zasedala dolní komora parlamentu až do roku 1874, kdy se parlament přestěhoval do Douglasu. Dnes je v ní muzeum.
Centru města vévodí zachovalý středověký hrad Rushen, původně postavený pro vikinské vládce. Prolezli jsme jej skoro celý. Pěkné je vnitřní vybavení historickým nábytkem, gobelíny a obrazy a lze spatřit i zázemí - kuchyni. I tady je vidět, že si na britských ostrovech potrpí na figuríny, které expozici pěkně oživují. V audienčním sále trůní lord Thomas, v jídelně ze 17. století rozpráví Lord of Mann (ten s řetězem) s biskupem a dalšími potentáty, služebník jim nese k obědu páva a málem se přitom natáhne… Prostě bylo na co koukat.
Před odjezdem jsme ještě zašli na kafe do kavárny Leonardo‘s. Měli tam zajímavě vybavené sociální zařízení.
Pak už následovala cesta do Douglasu k trajektovému terminálu. Před ním jsme spatřili ještě jednu místní atrakci – koňskou tramvaj. Ta jezdí po douglaské promenádě od roku 1876 s výjimkou 2. světové války. V roce 2015 měl být její provoz ukončen, neboť byl hrubě ztrátový, ale lid se vzbouřil, parlamentu byla předložena petice s 2000 podpisy a nakonec tramvaj jezdí aspoň v létě dodnes. Je to jediná koňská tramvaj na Britských ostrovech a svezla se v ní mimo jiné celebrity i královna Alžběta II.
Nastal čas nastoupit na trajekt. Dobový plakát, který jsem vyfotil v muzeu, lákal na cestu turbinovým parníkem Manxman, který zde jezdil a čoudil max. rychlostí 21,9 uzle od roku 1955 do roku 1982. My jsme cestovali katamaránem Mananman, nesoucím jméno keltského boha moře, který je podstatně rychlejší (40 uzlů). Cesta proběhla v poklidu a za 2,5 hodiny jsme zakotvili v Liverpoolu.
Tím skončila naše cesta na ostrov bezocasých koček. Večer a následující den dopoledne jsme se toulali po Liverpoolu, odpoledne jsme odjeli na letiště, vrátili náš mikrobusek a odletěli do Prahy.
První část seriálu si můžete přečíst zde.
Druhou část seriálu si můžete přečíst zde.
