REQUIESCANT IN PACE! aneb procházka se vzpomínkami

Bavilo mne procházet se po hřbitovech,chodívali jsme i s dětmi...Od té doby,co mám na hřbitově mámu,tak se mi tam nějak nechce,ani nevím proč. Takže většinou jen na Dušičky...Ráda bych si našla v Praze na Olšanech hroby mých dávných předků,ale zatím mi na to nikdy nezbyl čas. Nejvíc asi navštěvuji hřbitov ve vedlejší vsi,dívám se,jak to tam zvelebují. V 70.letech v nějakém podivném záchvatu vyházeli a zničili staré německé hroby,tehdy se tam všude válely kosti i lebky, natahali tehdy nepotřebné a rozbité kameny na skládku,dodnes to tam leží...Ty nejlepší hroby si někdo zabral,desku vyhodil a dali si tam svoje jména. Vadí mi takovéhle zacházení s něčím,co tu bylo už před námi,protože to dává do budoucnosti znamení,že takhle dopadnou třeba naše hroby...

Hřbitov je vzpomínkové místo a také vypovídá jeho zevnějšek o obci, lidech. Mám ráda venkovské hřbitůvky, plně květin ze zahrad. Vlastně je to i takové společenské misto, jde se často potkávají zejména starší a popovídají si. Dokonce i neznámí na hřbitovech zdraví, což se mimo bran neděje. Je zajímavé, když vidím hrob známých, hned prolétne člověku hlavou jejich životní příběh, jejich osud. Říká se, že dokud ve vzpomínkách člověk žije, tak nezemřel.

Také ráda navštěvuji hřbitovy, když někde jsem. Hledám ty staré, které mívají na náhrobcích nějaký nápis , který naznačuje povahu dotyčného. Také ráda prohlížím sochy na náhrobcích. Snad nejzajímavější jsem našla na malém hřbitově v Bystřanech u Teplic. Když jsem se přistěhovala v 90. letech do sídliště , dělala jsem procházky po okolí a narazila jsem na tento hřbitov. Je to v pohraničí, proto staré náhrobky měly německé nápisy, které jsem se snažila se svou skromnou němčinou vyluštit. Zaujal mne ale jeden starý hrob, který měl v životní velikosti sochu poutníka, který klepe na zavřené dveře. Pochopila jsem , že jde patrně o nějaký náboženský symbol. Jezdívala jsem v té době služebně do oseckého kláštera, kde byly jeptišky. Jedné jsem se zeptala. Odpověděla mi, že je to z Bible, a znamená Přijď ke mně a bude ti otevřeno. Pochopila jsem a občas jsem se na hřbitov vracela a četla si to. Jednou jsem přišla a jenom jsem zírala. Celý náhrobek byl i se sochou pryč. Předpokládám, že ho někdo cíleně ukradl. Musel na to mít i techniku, ale asi to měl promyšlené. Ráda bych věděla, kde asi stojí nyní. Hřbitovní krádeže považuji za nejhorší, protože se mrtví namohou bránit. Moje babička, s kterou jsem chodívala na hřbitov, mi říkala, nikdy nesmíš ze hřbitova nic odnést, mrtvý by si pro to v noci přišel. To jsem si připomněla , když jsem přišla na náš rodinný hrob, kde odpočívá i tato moje babička našla odlomenou sošku andělíčka, kterou jsme tam měli od založení hrobu. Neměla žádnou historickou cenu. Přála bych tomu vandalovi, aby se vyplnila slova mé babičky o mrtvých.

Paní Jano. Já nemůžu psát ,,jen tak." Prostě potřebuji nějaký podnět, stimul. Ano, byly tady zadána nějaká témata, ale... :-D Sorry. Jak se jmenovala ta komedie se Sobotou? ,,Jen ho nechte ať se bojí? " No tak daleko zase nejdu. Prostě potřebuji nějaký podnět na který zareaguji. Nemůžu psát pokud nevím co lidi zaujme. A pak... tak jestli to jde tak klidně ať někdo ( tady) mé příspěvky zkopíruje a zveřejní jako samostatné články. ;-)

Pane Milane, vaše příspěvky vydají na celý článek, nechtěl byste je takto uveřejňovat? Přečte si je mnohem více lidí a bude možné psát k nim také další komentáře. To není kritika, ale doporučení a prosba zároveň. Vaše texty jsou zajímavé a čtivé. Samozřejmě záleží na vás, jak se rozhodnete.

Se hřbitovy jsem na tom stejně jako paní Danka. Kamkoli přijedu, musím navštívit místní hřbitov. Nechci psát o velkých hřbitovech, které jsem kde navštívil. Já mám nejraději ten náš semněvický. Navenek, když jej navštívíte tak si řeknete ,,no... obyčejný vesnický hřbitov." Tak opravdu pro nezaujatého není ničím zajímavý. Tedy...pokud se ve vsi nezeptáte na ,,strejdu" Milana a ten vás neprovede. Původně v Semněvicích býval hřbitov kolem kostela sv. Jiří, přímo v obci. 23.8. 1784 svým zákonem rozhodl Josef II. o ,,plošném" odsunu všech mrtvých mimo obydlená sídla, minimálně čtvrt hodiny od posledního stavení. A tak taky náš hřbitov byl přesunut na východní okraj obce. Z tohoto období pochází i nejzazší část hřbitova i když náhrobky jsou tam už pochopitelně z počátku dvacátého století. Později byl, konkrétně roku 1897, rozšířen , vystavěna márnice (dříve úmrlčí komora) a obehnán hradbou. V této části jsou zachovalé neogotické náhrobky s filiálami. Jsou po odsunutých Němcích. Jsme pohraniční obec. Byly už snahy tyto hroby ,,zlikvidovat", ale proti tomu jsem se tvrdě postavil. Je to historie obce a ti mrtví za nic nemůžou. Byli zde pochováni ještě před tím, než jejich soukmenovce zblbnul ten pološílený Adolf. Poslední rozšíření hřbitova proběhlo v roce 1930. Když jsem sem přišel před nějakými padesáti lety, hřbitov byl zpustlý a zanedbaný. Hlavně dvě nejstarší části. Vlčí bob sahal do pasu, řada náhrobků povalených , nebo vyhozených za hřbitovní zdí. Jen ta nejnovější část byla udržována. A taky zde se odrážela historie, vztah Čechů k Němcům. Jsme spádovým hřbitovem pro okolní obce, které byly dosídleny Čechy z Volyně. No a normálně je to tak, že náhrobky mají být otočeny čelem ke vchodu na hřbitov což je v našem případě přímo za západ. No a ,,naši furianti" řekli ,,ne!" ,, Naši nebožtíci nebudou koukat do Bavorska, ale domů na východ. A tak jsou všechny náhrobky z padesátých a šedesátých let otočeny zády ke vchodu. Teprve v té nejnovější ,,urnové" části jsou už opět tak jak mají být. Tady už se i ti nebožtíci v rámci EU a Shengenu domluví. :-) Ten hřbitov má svého genia loci. Mám takovou příhodu s hrobem posledního faráře Jana Thonabauera. Přišel k nám v roce 1932 a zemřel v šedesáti letech v roce 1960. Přesto, že byl Němec tak si přál zůstat. Za války byl tři roky vězněn gestapem za pomoc Čechům a Židům, proto mu po válce bylo opět přiznáno československé občanství. Takže zemřel v Semněvicích a tady byl i pohřben. Časem se na jeho hrob zapomnělo. Zpustl, zarost trním. On se nachází v té nejstarší části. Když jsem do vsi přišel sotva jsem jej našel. Vysekal jsem šípek, očistil od mechu a lišejníku. Bronzovou desku, kterou někdo ukradl jsem nechal nahradit. Začal jsem nosit květy, ale nikdy, nikdy se mi nepodařilo zapálit svíčku. Ať bylo bezvětří, ať byla svíčka taková či onaká, ať jsem měl zapalovač, nebo sirky nikdy nechytla. A na vedlejších hrobech bez problémů. A i když jsem zapálenou svíčku přenesl tak zhasla. Jednou jsem už v zoufalství... A teď se mi nesmějte on to byl fakt. Tak jednou jsem už v zoufalství poklekl a povídám: ,,Otče co mi to děláte! Jako kněz nikoho nemáte. Nikdo si na vás nevzpomene, nikdo vám tu nepoloží kytičku , nikdo nezapálí svíčku... Tak mi věřte." A stal se div. Zapálil jsem svíčku a ta chytla. Dnes může padat sníh, foukat vichřice, lít se z mraků a každá svíčka mi chytne. :-) A místní už se naučili. Příjdou, položí květiny, zapálí svíčku... Před pár roky přišli s tím vztýčit na hřbitově kříž. Jak se patří. A tak jsme udělali kříž, sehnali Ježíše. Bývalý Biskup plzeňský Radkovský nám jej vysvětil. Dnes už je hřbitov udržovaný. Možná je to hloupost, ale snad tento obyčejný vesnický hřbitůvek pomohl stmelit společenství, které těžko navazovalo na historii obce přetržené II. světovou válkou a odsunem původních obyvatel. No... já chtěl zase jen stručně reagovat na pěkný a zajímavý článek paní Julie a opět mi to ,,ujelo" .:-(

Hřbitovy mě také zajimají. Hlavně ty venkovské, kde je kostelík obklopený hřbitovem. Na jednom z takových odpočívají mí pŕedkové, leži na krásném místě v Horních Štěpanicích s výhledem na kopec Žalý v Krkonoších. Druhý, který navštěvuji kdykoliv mohu, je na Byšičkách u Lázní Bělohrad.

Přestože si nemyslím, že na hřbitově někdo odpočívá v pokoji, mám pro ně slabost. Pro malé i honosné, upravené i zapomenuté. Ráda se jimi procházím a podle nápisů na náhrobcích si představuji nebo prohlížím nositele tváří lidí, o kterých nás informují. Na Olšanských hřbitovech jsem nikdy nebyla, jen na Vyšehradě. Díky za procházku i doprovodný text.

Kamkoli přijedu, tam chci navštívit kromě památek také hřbitov. Podle toho, jak je upraven, poznám kulturu lidí, kteří v místě žijí. Za všechny opečovávané hřbitovy, které mají zvláštní atmosféru, musím jmenovat starý hřbitov v Berchtesgadenu, přímo ve městě. Mají tam na okraji ještě jeden, větší, upravený a honosný, ale bez kouzla.

Jednu dobu jsem ráda vyhledávala místa posledního odpočinku známých osobností. A při každé cestě do Londýna jsem zajela do blízkého Brookwoodu navštívit hřbitov, kde jsou mimo jiné pohřbeni naši vojenští letci RAF.