FOTO: autorka

Spravedlnost, se kterou se musíme smířit

3. 2. 2021

Okamžikem narození spěje každý živý tvor ke svému konci. Ale kdo je připravený na odchod svých blízkých? A odchod vlastní? Tím se nezabývám. Až jednou vydechnu naposledy, všechny moje problémy zmizí.

Můj příběh

Autor: Jana Vargová

Hodnocení:

(5 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Hana Ederová 5.2.2021 08:10

Smutný příběh, ale svým způsobem krásný. Máme tu samou situaci za sebou, tak naprosto chápu Vašeho manžela i Vás. Obdivuju Vaši sílu tento nesmírně lidský příběh napsat. Muselo to být pro Vás těžké. Na druhou stranu to vnímám jako určitý druh terapie. Tak snad, časem...další pejsek? Kolikrát jsme si s manželem říkali, UŽ NIKDY!!!!! Nedodrželi jsme to, máme už několikátého psího parťáka. Bojím se, až přijde ta chvíle, kterou jste tak emotivně dokázala napsat. Zdravím!!

Soňa Prachfeldová 4.2.2021 19:38

Tu bolest znám.

Alena Švancarová 4.2.2021 12:04

Julie rozumím Vám moc dobře.Tečou mi slzy,pejsek je člen rodiny,mám kočičku,obyčejnou,mourovatou a moc ji miluji.Dcera v říjnu také musela nechat uspat pejska,měla ho 17 let z útulku.Schází jí stále.To zvířátko obohatí život,dává lásku.Chápu smutek každého komu jeho zvířecí kamarád musí odejít.

JAN CHRASTIL 3.2.2021 19:22

Zažili jsme to před třemi týdny po patnácti letech soužití, je to smutné a bolí to, když přijdete o člena rodiny.

Marie Seitlová 3.2.2021 17:14

Smutný příběh.

Hana Šimková 3.2.2021 15:08

Neměla jsem vůbec ten článek číst, protože mi to připomnělo jak jsem musela nechat utratit svého pejska. Je to několik let, ale stále to bolí. Byly mu pouhé dva roky.

Dalibor Polanský 3.2.2021 12:24

Také jsem to zažil, prakticky stejně a rozumím Vám velmi dobře. Je to už dost dlouho a stejně to občas ještě zabolí.

Zuzana Pivcová 3.2.2021 09:11

Podívala jsem se, ale takový článek nedokážu přečíst. Znám příliš dobře obdobné situace.

Zpět na homepage Zpět na článek

Jak mi uletěly včely

S včelařením jsem začínala těsně po čtyřicítce, dá se říct nedopatřením. A protože tenkrát nebyl internet, učila jsem se dlouho a i dnes, po třiceti letech, mám vůči včelám velký respekt. Protože každý začátek má pokračování, podělím se s vámi o pár zážitků se včelami.

Ludmila Černá

Milý deníčku, nejvzácnější dar

Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí. Mnoho událostí v našem životě se mi již dávno tak nějak vykouřilo z hlavy. Jen tu a tam probleskne vzpomínka. A tak jsem se rozhodla, že pár dní letošního léta budu zapisovat do pomyslného deníčku.

Elena Valeriánová

Vzpomínka na srpen 1968

Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem nastoupila na noční službu v nemocnici na interním oddělení. Byl klid, pacienti spali, žádný akutní příjem, běžné administrativní práce, chystaní pomůcek na ráno, úklid.

Libuše Münsterová

Nudíte se? Pořiďte si zvířátko nebo nějakého obratlovce

Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata, přesněji to, co jsme si pořídili, a je jedno, zda je to opeřené nebo chlupaté, si nás tak nějak uzpůsobí ke svým potřebám. Neboť pokud vlastníme cokoli živého a máme nějaký cit, není nám osud toho tvorečka lhostejný. A snažíme se, aby byl fit a v pohodě.

Ludmila Černá