Když teď po letech čtu, co všechno jsme tenkrát v Londýně a jeho okolí stihli, zdá se mi to téměř nemožné – že by se mi to jen zdálo ? Ještě že mám svou fotodokumentaci, a tak mohu sdělit letmé dojmy a postřehy, které mi utkvěly v paměti. Samozřejmě v paměti nejvíc zůstávají průšvihy, trapasy či věci nepodstatné… :-))
-Britské muzeum – památky z Egypta, sochy, sarkofágy. A největší shluk dětí u skrčené mumie bez sargofágu, jen tak, neoblečené, nahaté, kdovíodkud. A malá černošská kudrnatá holčička, která zjistila, že mumie má taky „dírku“ (určitě uhádnete, kde) a okamžitě svolala celou svou třídu, která ihned nechala učitelku učitelkou, přiběhla a zkoumala velice bedlivě mumii…inu, děti - a chudák mumie, vystavená po tolika letech posměchu !
-SOHO, čínská čtvrť a fešný anglický bobby jak vyšitý z magazínu. Samozřejmě objeven mou tehdy náctiletou dcerou. A tak jsem je oba vyfotila, bobbík se vůbec nebránil, zrovna tak jako „Pán krkavců“ v Toweru“, který byl starší a se kterým jsem se vyfotila pro změnu i s deštníkem já.
-V SOHO byl námi prozkoumán jeden z krámků, kde jsem objevila kromě jiného v několika flaškách naložené hady různých velikostí a druhů – prý dobrá kořalka i lék na potenci. Jestli tam byli i netopýři, údajný to zdroj dnešní koronavirové infekce - tak to si už vážně nepamatuji, ale po tom, co jsem tam všechno viděla, je to docela možné.
-Ve Victoria Station, starobylém nádraží, jsem se dožadovala něčeho z příručky (už ani nevím, co to bylo), ale já to nechtěla propásnout a trvala jsem na tom, že to chci vidět, a informátorka mi sdělila, že to zkrátka neuvidím, protože to tam bylo naposled snad v 19. století. No chybička se vloudila díky mé nepozornosti či únavě ze všeho, co jsem absolvovala, možná mi to už všechno přerostlo přes hlavu…
-Při nákupu v nějakém krámku jsem se dohadovala s prodavačem, jestli chci pivo nebo medvěda (beer x bear). On mi s anglickým klidem a kamenným obličejem trpělivě vysvětloval, že medvědy tam nevedou, zatímco já byla už téměř rozčilená, protože ten regál s pivem tam teda určitě někde musel být, zatímco on se mi ho pořád snažil zapírat…
Prohlídka Toweru, historické pevnosti a obávaného vězení na severním břehu Temže, byla, abych použila anglický obrat, „vskutku zajímavá“, a to myslím naprosto bez ironie.
Jsou tam uloženy královské klenoty, které jsme měli tu čest si prohlédnout a žije tam v zajetí osm velkých krkavců – takoví jsou u nás k vidění asi málokdy, aspoň já viděla za svůj život tady jen jednoho a ten žije na Vyšehradě.
Jejich jména byla (nevím, zda doposud, či se mění): Merlina, Poppy, Erin, Jubilee, Rocky, Harris, Gripp a Georgie.
Podle královského dekretu, který v roce 1630 vydal Karel II., je nutné, aby na tomto místě bylo vždy šest ptáků. Pán krkavců, který se o ně stará , ale chová ještě dva navíc, aby tu byli pro případ potřeby. Jejich křídla jsou přistřižená, aby se nemohli příliš vzdalovat a aby se tedy proroctví nenaplnilo.
Karanténa vyhlášená vloni na jaře, která měla zabránit šíření koronaviru, postavila před Pána krkavců nečekanou výzvu. Musel znásobit své úsilí, aby zabavil ptáky, kteří zůstali bez turistů. Hraje si s nimi a krmí je, aby nelétali pryč za potravou.
Teda hrát si s krkavci, to musí být taky zajímavé !
Zkrátka v době koronaviru mají i krkavci núďo a potřebují někoho, kdo by se jim věnoval.
