Patnáct let a dost. To je doba trvání českých manželství

Doplnila bych, s dovolením, svůj vlastní příspěvek ve 14:34 :-) Moje spolužačka ze ZŠ se rozvedla nedlouho po svatbě. Potkaly jsme se, bylo nám něco málo přes dvacet, a říkala mi o svém rozvodu, a na můj dotaz -proč?-, odpověděla: " Ále, furt chtěl jest ... "

Jakási východní moudrost praví, že Bůh původně stvořil člověka jako blížence. Byli srostlí s sebou, muž a žena. Jenže se pořád hádali a tak se Bůh naštval a od sebe je oddělil. No a od těch dob bloudíme po světě a hledáme toho svého pravého blížence. Moji rodiče jsou jednou rozvedeni, ale spolu už ve druhém manželství skoro padesát let. Já je obdivuji. Celý svůj partnerský život jsou v podstatě stále spolu. Čtyřiadvacet hodin denně. Doma i na všech pracovištích, tedy zaměstnáních , kterými prošli. Samozřejmě jsou tam chvilky světlejší i tmavší, ale asi to berou tak, že to patří k životu. Hádají se o drobnostech, ale když máma jede do Plzně na pár dnů hlídat pravnoučata, tatík je už druhý den nesvůj. Vlastní táta , už je na pravdě Boží, to po rozvodu taky neměl jednoduché. Než našel ,,macešku" , já ji tak říkal, protože ,,paní vy" ne, křestním jménem ... byl už jsem dospělý, a ,,macecha" to nešlo. Maceška se nám líbila oběma. Prožili spolu taky pár desítek let, oba nemocní, ale byli jeden pro druhého. Když táta před lety zemřel, ,,maceška", řekla, že už tu být nechce a že půjde za tátou. Šla... za necelé tři měsíce. :-( A tak bych nějak rozvody neodsuzoval, pokud jimi netrpí děti, nedělají se schválnosti, není mezi bývalými manžely nevraživost. Lidé se prostě hledají stejně jako v té východní moudrosti. A šťastný je ten, kdo i přes omyly najde toho svého blížence. A co tu některé, někteří píšete o nedostatcích svých partnerů? A přesto jste s nimi vydrželi? Víte jak poznáte, že máte někoho rádi? Že se vám po něm stýská, když není delší dobu vedle vás. A tak bych toleroval, že mám někdy pocit, že manžel před rodinou jednou týdně dává přednost kamarádům u mariáše v hospodě. Že manželka jednou týdně ,,musí" trávit večer s přítelkyněmi v kavárně a probírat ty jejich ,,veledůležité" věci. Jak jsem to jednou řekl mámě, když tátovi něco vyčítala? Byla to nějaká hloupost. ,,Nech toho, přijde doba, kdy tady budeš v noci sama brečet do polštáře a prosit Boha aby vrátil tuto chvíli a ty mohla svá slova vzít zpět." ;-)

Budeme spolu s manželem letos 47 let, nemám kolem sebe žádnou rozvedenou kamarádku. Jistě, ne všechna dlouhodobá manželství jsou za všech okolností bez problémů - rozpory, i třeba krize se v průběhu času objevují, troufnu si odhadnout, ve většině svazků, ale je dobré když se podaří vše překonat a jít spolu dál ... Pokud se v manželství nevyskytuje něco vysloveně patologického - např. násilí, těžký alkoholismus, odmítání chození do práce atp., tak rozvody pro "blbiny" (nejsem šťastná, manžel mi nerozumí) - to je špatná cesta. Vždycky to odnesou děti a manželství je hlavně kvůli nim ...

Paní Pokorná naopak, když bude nižší počet nových sňatků to číslo rozvodovosti stoupne.

Jsem ráda, že se dostanu k informacím o vztazích. Pomáhá mi to rozumět druhým. Určitě nemá cenu druhého předělávat, ani ze vztahu utíkat do dalšího, který nemusí být o nic lepší. Mé rozvedené kamarádky si moc nepolepšily. Rozvod je stres srovnatelný s úmrtím druhého. A pohroma pro děti, které k tomu přijdou jako slepý k houslím. Jsem vdaná 45 let, vzorový pár nejsme, ale žijem...

Tak, padesát let máme odslouženo"", no a už to vydržíme, řekl bych. I když si, jak jsme odrostlejší, někdy jdeme pěkně na nervy. ?Ale něco jsme si slíbili, sliby se mají plnit, i když to stálo někdy za to" ".

Jsme s manželem už skoro 40 let,a furt dobrý...Ovšem člověk si musí dobře vybrat!

Rozvodem nekončí 45 procent svazků. 45 procent je rozvodovost a to je něco jiného. Rozvodovost je procenticky vyjádřený poměr mezi nově uzavřenými sňatky v kalendářním roce a rozvody všech manželství za stejné období.

S manželem budu ve svazku manželském v březnu již 37 let. Prošli jsme si těžkými obdobími v době, kdy manžel měl úraz a děti byly malé. Následkem úrazu se ocitl v částečném invalidním důchodě a později pak v plném invalidním důchodě. Rázem nám klesla značně naše životní úroven, nemohli jsme si dovolit dovolené, výlety apod. Všechno jsme téměř investovali do svých dcer, aby mohly vystudovat alespon střední školy. Obě je vystudovaly a starší dcera nakonec vystudovala Vyšší odbornou školu pedagogickou a sociální. Ale na druhé straně díky úrazu nebylo pro nás potřeba družiny, děti chodily po škole domů, kde jsme se jim plně věnovaly. Já chodila i na odpolední směny, manžel se o ně po dobu mé nepřítomnosti dokázal postarat. Nikdy by mně ani ve snu nenapadlo nejen se rozvést kvůli poklesu životní úrovně ale nikdy jsem slovo ani ze svých úst nevpustila, protože vím, jak těžce by to manžel nesl.

Souhlasím s tím, že v každém manželství či partnerství to chce občas přimhouřit oko. Ale ne stále a ne u alkoholu, drog a třeba i psychického násilí, o fyzickém násilí nemluvě. Nic z toho se mi naštěstí nestalo, protože jsem měla štěstí. Manžel byl klidný a nic neřešil. Takže k velkým střetům nedošlo, manželství trvalo 30 let, poté jsem ovdověla. Kdyby byl manžel rázný a neústupný, není jisté, jak dlouho bychom v manželství setrvali. Nejsem typ, který by si nechal jakkoli ubližovat.