Tchyně zestárla a potřebuje pomoc. Mnohé snachy neví, co si počít

Kdysi na střední jsem šla navštívit kamarádku. Pocházela ze tří dcer, dvě už byly z domu. Její rodiče pečovali o své dvě matky a bezdětnou tetu. Nastěhovali si je domů. aby nemuseli pendlovat mezi třemi domky a dvěma dědinama. Když jsem tam přišla, všichni seděli v kuchyni. Maminka uvařila všem kafíčko, tatínek rozkrajoval buchtu. Ještě teď ho vidím, jak pozorně podával každé z nich talířek s ukrojenou bábovkou. Seděli a povídali si. Pak pomohli stařenkám zvednout se, ty se posadily na dvorku na lavičku a rodiče si šli po své domácí práci. To v té době rodiče ještě měli zaměstnání a k tomu pole, vinohrad, malé hospodářství. Ještě dnes vnímám tu pohodu a laskavost, která tam vládla. Naprosto netuším, jak to zvládali, protože všechny tři dochovali až do smrti doma.

A co teprve musí říkat zeť, který má na krku matku své ženy? Aha, ta je vlastně světice...

Článek je ze života, ale jedno tam chybí. Občas se nemusí jednat jen o tchýni, ale naopak o vlastní matku. Znám nejeden případ, kdy to bylo naopak. Je to smutné, když starý člověk potřebuje pomoc druhých a přitom se k nim chová špatně. Já v tom vidím bezmoc a vztek. Ono stáří opravdu není pro sraby. Nechtěla bych nikoho kritizovat, každý máme ten život jiný.