Alice aneb Opustíš-li mne...

Hezký článek.Podle rodokmenu, který jsem si sestavila, vím, že naše rodina tu přežila všechno, ačkoliv to nebylo nikdy jednoduché, hlavně během válek. Jako většina lidí zde, v české kotlině, to byli zemědělci, a ti neradi opouštějí svou půdu, která je živí i vlast. Takže jsem objevila jediného předka, který odešel kdysi údajně do Ameriky, ale doposud se mi ho nepodařilo vypátrat, kde skončil. Osud školačky, kterou jsi, Zuzko, učila, by mne taky zajímal. V jiné zemi bych já taky nedokázala žít.

Zuzko, síla internetových stránek by Ti jistě pomohla tuto školačku najít. Za pokus by to stálo. Dnešní mládež je jiná a vse vnímá jinak. Dík za článek.

Já to mám trochu jinak. Dokázala bych žít v jiné zemi, ale s tou výsadou, že bych se mohla kdykoliv vracet. Což bylo umožněno až po 89 roce. Touha rodičů z tvého vyprávění musela být tak velká, že jim to stálo za dost velkou oběť. Proto jsme s rodiči neemigrovali. Izolovat se od přátel a od místa bylo nemožné. I z tohoto důvodu se nikdy nesmířím s normalizací. Ta doba ubližovala. A nestálo za to ani to sociální pohodlí.

Vlast má každý člověk jen jednu. Když se vracím ze zahraniční, tak mi pokaždém při přejetí hranic ukápne slzička. Děkuju za moc hezké počtení a zamyšlení.

Zuzko,tuto zkušenost mám se spolužákem ,kterého rodiče emigrovali a on se musel podřídit. Jednoho dne už do školy nepřišel,moc nám chyběl byl to skvělý kluk. Ovšem naše překvapení se konalo po 20 letech na sjezdu naší třídy , kde se objevil a všechny nás překvapil. Byl už jiný státní příslušník a proto mohl přijet bez problému do jeho původní vlasti. Dnes se na stáří vrátil natrvalo domů a jeho čeština je vinikající a rád poznává svoji vlast s obdivem a láskou. Dík ........

Zuzko, hezká vzpomínka. Já takhle vzpomínám na svou třídní učitelku na druhém stupni ZŠ. Z toho, jak mě naučila češtinu žiju dodnes. :-)

Jsou v životě různé lidské příběhy. Tento je moc hezký. Také bych nedokázala a ani nechtěla žít v jiné zemi. Zde jsem se narodila a zde chci ukončit také svůj pozemský život. Zuzko díky za tento článek!

Zuzko, krásný článek. Také bych nedokázala žít v jiné zemi, z každé dovolené jsem se ráda vracela. Tady jsem doma.

Zuzano, děkuji za dojemný příběh, který mě oslovil. Můj bratr ve 14 odešel studovat do NDR, pak pokračoval v NSR, následně pracoval jako žokej a trenér dostihových koní. Narodily se mu dvě dcery, jedna postižená. Nesměli jsme se vidět 21 let. Moje maminka se tím trápila celý život. Bratr občas jezdí s rodinou do Prahy, ale domov už má jinde. Jsou to složité osudy.