Alice aneb Opustíš-li mne...

V devadesátých letech jsme byli s manželem na čtyřech několik měsíců trvajících pracovních pobytech na jihu Francie. Velmi se nám tam tehdy líbilo, byli jsme okouzleni středomořskou atmosférou. Od té doby jsme už také procestovali velký kus světa, zvláště jsme si oblíbili Japonsko. Kdybychom měli příležitost, možná bychom tam dokázali nějakou dobu žít. Ovšem opustit natrvalo svoji zemi bychom nikdy nedokázali.

Kdo ví, třeba se Alice najde? :)

Moc pěkný příběh. Já jsem na našich četných cestách Středomořím často přemýšlel o tom, jestli bych tam někde dokázal žít. Asi ano, dvě destinace mne přímo uchvátily. Ta první, to byla chorvatská Istrie a tou druhou byl Řím. Nádherné kosmopolitní město. Ale když jsme překročili autem naše hranice při cestě domů, nebo vystoupili v Ruzyni z letadla, měl jsem zvláštní pocit jistoty. Asi bych dokázal venku žít, ale tato země, která je moji rodnou, by mi určitě chyběla.

Hezký článek. Také bych nechtěla žít v jiné zemi...

Já velmi ráda poznávám cizí země, ale ještě raději se vracím. Nikdy jsem netoužila žít jinde, doma jsem tu. Ale tvůj příběh je krásný a dojemný.

Velice pekne napsany pribeh.

Někdy v polovině 70. let se manžel jen tak trošinku zmínil o tom, že bychom mohli zkusit žít jinde. Tak jsem to rezolutně zamítla. Ani ne tak kvůli tomu, že bychom museli někde začínat od nuly, uskrovňovat se, řešit nejrůznější problémy, ale kvůli tomu, že bychom se sem nemohli vracet za rodiči, kamarády, prostě domů. Nikdy jsem nelitovala. A článek je moc milý.

Zuzko, dojemný příběh, který ukazuje, jak jsou slouva z básně, která jsi uvedla v závěru článku. V cizí zemi nejsou zrovna začátky moc lehké, někdy i celý život. Já jsem to zmínila také v jednom svém článku, kde kamarád emigroval do Kanady a jeho životní příběh. Děkuji ti za krásné čtení

Zuzko, krásný a silný příběh svou podstatou. A napsaný tak, jak jen TY umíš.

Jímavý a pěkně popsaný příběh.