Alice aneb Opustíš-li mne...

Článek jako by vypadl ze stránek Rudého Práva ze 70.let.Také by se hodil do hlásné trouby KSČM Haló novin. Ono Dykovské Opustíš -li mne si přivlastnili komunisté a používali ke kritice emigrace , zvláště se jim líbilo když tam někdo neupěl nebo se mu tam příliš nedařilo. O těch co odešli ani slovo. Byli vymazáni, jejich knihy šli do stoupy, gramofonové desky staženy a filmy zakázány. Někteří museli utíkat před šibenicí. Autorce bych doporučil si dostudovat v jaké souvislosti Viktor Dyk ono zneužívané sousloví použil. O emigraci to nebylo. I protektorátní ministr Emanuel Moravec ho používal při kritice zrádné emigrace. Článek také obsahuje nepravdu, která komunistickou minulost lakuje do růžova. V tehdejší době si nikdo nemohl koupit byt. Byty státní nebo družstevní. Dalo se v rámci šedé ekonomiky za tzv. odstupné koupit právo platit nájem s tím , že po čase se nájemní smlouva převede.

Zuzko, díky za dojemný příběh. Maminka kdysi o emigraci taky uvažovala, se svým přítelem a se mnou. Jsem moc ráda, že k ní nedošlo.

Alice měla velké štěstí, že se němčinu naučila přirozeným způsobem a nemusela se jí šprtat jako mnoho jiných. Měla by svým rodičům poděkovat.

Hezký příběh o tom, kde se kdo zrodí, tam se take hodí. Snad dívenka zůstala, snad odešla, kdo ví. Můj strýc žil v Brémách a pořád chtěl, abych u něho žila třeba i s maminkou,byl bezdětný. Maminka tu měla staré rodiče, které by neopustila a mě také ne. Tak jsem zůstala ve své zemi a nikdy jsem netoužila žít někde jinde . Dnešní mladí lidé jsou už jiní, ti jdou za budoucností, za lepším, někdy bez ohledu na vše ostatní. Myslím, že dříve byl ten vztah k naší zemi, k vlastenectví , daleko silnější, bohužel pro nás , pro zemi.

Milá Zuzanko, moc děkuji za dojímavý příběh. Já sama jsem po srpnu 1968 měla celkem veliké problémy i v zaměstnání /i když jsem nebyla v žádné politické straně/ - ale hodně jsem psala před tím do novin... Velmi jsem tehdy uvažovala o emigraci - měla jsem celkem slušnou němčinu, ale manžel nechtěl - děti jsme ještě tehdy neměli... Ale nakonec jsem moc ráda, že naše děti mohly vyrůstat a prožít svoje dětství a mládí v naší krásné zemi *

Zuzano, napíšu asi to,co už mnozí přede mnou. Nádherné a dojemné vyprávění. Moje dvě spolužačky taky emigrovaly a vím, že jim trvalo hodně dlouho než si zvykly. S jednou si dopisuji, teď už přes @.

Mám spolužačku ze ZŠ, která s mladším bratrem a rodiči emigrovala do USA v r.1968, to jí bylo 15. Po padesáti letech se odhodlala a přijela navštívit bývalý domov ... Narychlo se svolávali spolužáci, abychom se zase všichni sešli. Vzpomínala, jak to bylo pro ni těžké, měla tady kamarádky, těšila se na gymnázium a nejtěžší pro ni bylo tady nechat babičku a dědečka, se kterými bydleli ... Dědeček prý zanedlouho zemřel, podle spolužačky - steskem ... Z jejího vyprávění, i po padesáti letech, byla znát jakási hořkost, ukřivdění, říkala - nikdo se mne neptal ...

I když původem nejsem Češka, jinde bych žít nechtěla. Jsem ráda, že jsem se narodila právě tady. Osudy lidí bývají často velmi pohnuté. Tvůj příběh je toho důkazem. Jsem přesvědčena o tom, že zažíváme jen to, co zažít potřebujeme. Kdybych měla žít jinde, narodila bych se tam. Díky za zajímavý příběh.

Zuzko, je to silný dojemný příběh. Nikdy bych neopustila tuto zemi a ve své době za normalizace ani své rodiče. Neumím si přestavit odstřihnout se od rodiny. Moje kořeny jsou tady a zde zůstanou. Za jakoukoliv cenu. Nejsem kočovník, který dovede žít kdekoliv. Ráda cestuju, ale ráda se i vracím. Domů.

Krásný příběh Zuzko, moc bych Ti přála setkání s Alicí. Kdo ví.......