Alice aneb Opustíš-li mne...
Ilustrační foto: pixabay.com

Alice aneb Opustíš-li mne...

22. 1. 2021

Jsou bývalí žáci, kteří vzpomínají na své někdejší učitele, a jsou naopak i učitelé, kterým utkví v paměti někdo z žáků. Někteří fenomenální učitelé si pamatují i po letech celé třídy. To ale rozhodně není můj případ.

Byla jsem trochu atypická učitelka a navíc jsem neučila celý svůj produktivní život. Mým oborem byla němčina, a to na jazykové škole. To byly ve skutečnosti odpolední nebo pro dospělé i večerní jazykové kurzy, jaké existují i dnes. O výuku němčiny byl v krajském městě velký zájem, i když víc než u dětí často ze strany jejich rodičů. Ale naše škola vycházela zájemcům vstříc, tím víc, že kurzy byly placené. Proto se učitelé vydávali za odpolední výukou i do škol okolních obcí..

Jezdila jsem asi dva roky jednou týdně vlakem do městečka, kde byla devítiletka. Tamní děti mě milovaly, protože jsem byla mladá dáma, přijíždějící z krajského města. Neměly tolik aktivit jako ve velkém městě, takže němčina pro ně byla odpoledním zpestřením. A byly výrazně hodnější než ty velkoměstské. 

Jednou mi žáci po mém příchodu do třídy hned sdělili, že mají novou žákyni. V první lavici seděla dívenka s tmavými vlnitými vlasy, výrazně štíhlá a hodně křehká a plachá. Děti mi okamžitě prozradily, že se přistěhovala z Německa a neumí moc česky. K mému překvapení nebyla z NDR, ale ze Západního Německa. Mluvila sice jakžtakž česky, ale s výrazným německým akcentem umocněným hrdelním er. Jmenovala se Alice.

V té době jsem už měla zkušenosti s jednou trochu starší žákyní, která se narodila ve smíšeném manželství v NSR a po rozvodu rodičů přišla s matkou Češkou zpět do ČSSR. Ta si byla vědoma své němčiny a byla hodně sebevědomá. Alice byla narozdíl od ní velmi skromná a zakřiknutá. Když jsem s ní potřebovala vyřídit něco hodně rychle, přešla jsem do němčiny a ona měla radost, že se dobře domluvíme. Také děti ji začaly díky tomu trochu víc uznávat. Měla totiž jinak čtyřku z češtiny.

Alice mě chodila doprovázet k vlaku. Bylo před vánoci a zeptala jsem se, jestli si přeje nějaký dárek. Svou německou češtinou vyhrkla, že by chtěla bratříčka. Na mou námitku, a co sestřičku, hned oponovala, že chce jedině bratra. Tak jsem jí vysvětlovala, že příroda to pokaždé nezařídí podle přání. Já třeba bych chtěla černé vlasy a nemám je. Snad jsem ji trochu přesvědčila.

K její velké radosti však po několika měsících přibyl do rodiny chlapeček. To už jsem od vidění znala i rodiče. Tatínek byl statný a trochu hřmotný vousáč, zatímco maminka drobná, jemná jako Alice.

Jednou jsme se s dívčiným otcem potkali ve městě a zašli do cukrárny. Nedalo mi to a po delším hovoru jsem si dovolila se zeptat, proč přišli z Německa sem. Pán trochu sklopil hlavu a řekl: Víte, nám se tam hrozně stýskalo. A začal vyprávět...:
Měli jsme krátce po svatbě. Bylo léto 1968, najednou se smělo jet na Západ. Jeli jsme na svatební cestu do Západního Německa. Tam nás v srpnu zastihla zpráva o okupaci. Známí nám rozmlouvali návrat, že u nás bude zle. Manželka už byla těhotná, dostali jsme strach, jak to u nás dál bude. Tak jsme tam zůstali a narodila se Alice. Zpočátku nám známí dost pomohli. Neměli jsme se špatně, i když jsme neuměli skoro vůbec německy. Já jsem pracoval u benzínky. Jenže se nám čím dál víc stýskalo po domově. Nedokázali jsme ten stesk překonat. Nakonec jsme zažádali o návrat, i když bylo jasné, že to nebude zadarmo. Když jsme se vrátili, odseděl jsem si půl roku za nedovolené opuštění republiky. Pak jsem nastoupil na elektrárně. I když byl v Německu větší blahobyt, tady jsme doma a to je hlavní.

Rodina se za čas přestěhovala do krajského města, kde si koupili byt v takřka historickém domě v centru. Alice i tam ke mně chodila na němčinu. Tu ale začala postupně čím dál víc zapomínat. Už neměla ten původní výrazný přízvuk a vypadávala jí slovíčka. Byla z ní zkrátka česká holka.

Dívala jsem se na ni a říkala jsem si, že nechybělo mnoho a z rozhodnutí rodičů z ní byla Němka bez vztahu k naší zemi. Jak by se k tomu asi stavěla v dospělosti? Vím, bylo mnoho takových, odcházeli z různých důvodů a nemám právo je soudit. Vadilo mi však, že v řadě případů už jejich děti neuměly česky.

Pak jsem se odstěhovala do Prahy a Alici jsem už nikdy neviděla. Asi už jí bude tak padesát. Kdoví, zda se nakonec po otevření hranic přece jen nevydala tam, kde se narodila, tedy do Německa. Ale při vzpomínce na její rodiče, kteří se vrátili, tak nějak doufám, že spíš ne. Vybavuje se mi při tom verš z básně.Viktora Dyka Země mluví, kdy vlast říká Opustíš-li mne, nezahynu, opustíš-li mne, zahyneš.

I když je dnes jiná doba, můžeme cestovat a mladí se hodně seznamují s cizinci, tak vlast máme stejně jen jednu. A ta naše je opravdu krásná. Jsem ráda, že jsem i přes některé problémy neemigrovala.

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(4.8 b. / 49 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Já nemám ve zvyku vyjadřovat se ke článku , který se mi nelíbí. Že by mi něco uteklo ? Přečetla jsem si jej znovu, a marně jsem hledala prvky xenofobie. Mělo tím být snad vyjádření, že někdo si svoji vlast nedokáže vymazat ze srdce ? Začínám mít podezření, že xenofobie ve vašem pojetí znamená mít dobrý vztah ke své zemi. Zamyslete se nad tím.
Jan Zelenka
K vašemu ujetému způsobu myšlení nemá cenu se dál vyjadřovat. Sbohem!
Jitka Caklová
Miliony a miliony životů, jejich osudů, ale jen k jedinému z nich mám nezadatelné právo se vyjádřit a tím je ten můj ♥
Don Pepe
Pane Zelenko opak je pravdou. V článku jsou prvky autorčiny xenofobie k emigraci a k Němcům. Článek jasně ukazuje jak za pomoci vyvolávání citů a nostalgie lze vyjadřovat negativní postoje k jiným. Zde se to podařilo .Co je zarážejí ,že můj první příspěvek byl až v pořadí třicátý. První, který to četl trochu pozorněji a trochu kritickýma očima.
Don Pepe
Paní Řezáčová autorka článku v předposledním odstavci jasně vyjadřuje obavu zda se dívčina nevrátila do Německa a nestala se z ní Němka. Z toho lze vyvodit, že poslední verš básně použila v jeho převráceném významu používaném k dehonestaci emigrace.
Jan Zelenka
Pane anonymní Pepo, se svým konfrontačním a xenofobním vnímáním textu tady moc neuspějete. Tak, jak se prezentujete, nebylo by možné skoro vůbec používat citace. Empatie je pro vás zřejmě pojem zcela neznámý. Vaše poznámka je čistý exhibicionizmus.
Hana Řezáčová
Pane Pete, Viktor Dyk ve své básni Země mluví opravdu nepsal o emigraci, ano, tento verš se nevztahoval, když to zjednoduším, k opuštění směrem "ven", ale, "dovnitř", ale to neznamená, že by ho autorka nemohla ve své vzpomínce použít, tak jak jej použila ... To, že byl zneužíván, tak jak uvádíte, je třeba odsouzení hodné, ale co teď s tím? Báseň celou zrušit nebo naopak pořád připomínat, jak byly poslední dva řádky před desetiletími překrouceny? Paní Pivcová napsala pěkný příběh ze svého kantorského života a veršům z básně dala jiný rozměr ... Aspoň tak to vidím já.
Helenka Vambleki
Krásný lidský příběh, třeba se opravdu ještě někdy s Alicí setkáš.
Jitka Caklová
Každá mince má dvě strany a je velký rozdíl psát o řečeném, nebo o prožitém. Na začátku šedesátých let (snad každý ví, jaká to byla doba), byl mladý odborník vyslán na stáž do USA a manželka jela s ním. Ve státech se jim narodil syn. Netušíce, že přijde Pražské jaro, posléze vstup vojsk spojeneckých armád, tak svého syna, v JEHO rodné zemi, vychovávali. A přišel čas těžkého rozhodování. Nakonec se vrátili. O mnoho let později mi jeho maminka vyprávěla, jak těžké bylo synovo "vykořenění", jeho zvykání-si na naprosto odlišný životní styl v cizím prostředí a ještě s neznalostí "cizího" jazyka. Dnes v "nerodné" zemi, coby špičkový odborník ve svém oboru, zachraňuje lidské životy a společně s manželkou vychovává své čtyři děti v jejich rodné zemi. * Můj bratr, ve svých 31 letech MVDr., promovaný chemik, RNDr. CSc., s dvěma státnicemi z cizího jazyka, byl před víc jak 40ti lety z důvodu nepotřebnosti ve své vlasti, "odejit" do exilu. V USA v Texasu přednášel na universitě a později, až do odchodu do důchodu v sedmdesáti letech, překládal odbornou literaturu do celé řady jazyků. Nevím, proč mně by mělo vadit, že jeho dvě děti, v rodném španělském a úředním anglickém jazyce, neumí česky. Spíše to bude vadit jednomu z dětí až půjde studovat Anglo-americkou Vysokou Školu do Prahy.
Don Pepe
Paní Řezáčová jestli někdo něco nepochopil tak jste to vy. Ano článek je o vzpomínkách. ale jeho spojení s básní V.Dyka kterou zneužívaly naše kolaborantské a totalitní režimy ho posouvá na úroveň proti emigrantské propagandy. Tomu se říká kouzlo nezamýšleného-autorka to určitě nechtěla. Ta báseň není o fyzickém opouštění hranic státu.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?